Selhávající státy

Přední představitelé a politici Spojených států neúnavně opakují zbytku světa, že USA pomáhají udržovat globální bezpečnost a svobodu. Tvrdí, že jejich země by měla být jakýmsi světovým policistou: chránit svobodu a bojovat proti zlu, ať se nachází kdekoli.

Skutečná zahraniční politika USA však tyto vznešené sliby nenaplňuje. Místo toho, aby byly zárukou svobody a demokracie, Spojené státy svými zásahy do mezinárodních záležitostí často přispívají k většímu násilí a nespravedlnosti ve světě.

Následující kapitoly ukazují, jak Spojené státy přispívaly k chudobě celých národů, rozpoutávaly války, dopouštěly se válečných zločinů a odmítaly mírové iniciativy – jak zkrátka představují hrozbu pro demokracii.

V dalších částech se dozvíte, proč se nacházíme na pokraji jaderné katastrofy, proč Spojené státy brání mírovému procesu na Blízkém východě a proč samy nejsou skutečnou demokracií.

Mnoho lidí se domnívá, že Organizace spojených národů (OSN) je mezinárodní demokratický orgán, v němž mají všechny státy světa víceméně stejný hlas. Tak tomu však rozhodně není. V některých ohledech má fungování OSN k opravdové demokracii daleko.

Některé země – zejména Spojené státy – mají v této organizaci mnohem větší vliv než ostatní. Je to mimo jiné dáno jejich postavením stálého člena Rady bezpečnosti OSN, tedy orgánu odpovědného za udržování míru a bezpečnosti ve světě. V Radě bezpečnosti zasedá pět stálých členů – Francie, Rusko, Čína, Spojené království a Spojené státy – a právě toto privilegované postavení jim v praxi umožňuje v určitých situacích obcházet mezinárodní právo.

Taková volnost snadno vede ke korupci, jak ukázala aféra kolem programu Ropa za potraviny. Tento program měl umožnit Iráku prodávat ropu na světovém trhu výměnou za potraviny, léky a další humanitární potřeby – v praxi však sloužil i jiným účelům. Vyšetřování v roce 2005 odhalilo, že bývalý irácký vůdce Saddám Husajn v rámci tohoto programu obdržel úplatky v ohromující výši 1,8 miliardy dolarů. Do korupčních praktik bylo zapojeno mnoho amerických korporací a není pochyb, že o nich měla americká vláda přehled. Díky silné pozici Spojených států v OSN však Washington dokázal využít svého vlivu k odvrácení případných sankcí.

Spojené státy se těší zvláštnímu zacházení i v otázce výkladu některých pojmů – například slova „mučení“. Podle stanoviska Úřadu právního poradce amerického ministerstva spravedlnosti označuje „mučení“ pouze takové jednání, které způsobuje bolest srovnatelnou s utrpením při selhání orgánů nebo dokonce při smrti. Jakékoli méně intenzivní zacházení tedy podle tohoto výkladu mučením není.

Ženevské úmluvy naproti tomu definují mučení jako „jakýkoli čin, jímž je osobě úmyslně působena těžká bolest nebo utrpení, ať fyzické či psychické, za účelem získání informací nebo přiznání, potrestání, zastrašení či nátlaku“. Rozpor mezi těmito dvěma definicemi je zřejmý – a znepokojivý.

Výjimečné postavení Spojených států se neomezuje jen na definice mučení či na nelegální ekonomické transakce; projevuje se i v oblasti vedení války.

Charta OSN stanoví, že použití síly je přípustné pouze tehdy, pokud jej schválí Rada bezpečnosti. Zároveň však uznává „přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu v případě ozbrojeného útoku proti členskému státu OSN, a to do té doby, než Rada bezpečnosti přijme opatření nezbytná k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Jinými slovy: pokud jste vy nebo váš spojenec napadeni, můžete se bránit i bez předchozího souhlasu OSN.

Spojené státy však tyto podmínky často ignorují. Bývalý prezident George W. Bush například ospravedlňoval svou „válku proti teroru“ tvrzením, že jde o akt preventivní sebeobrany. Podle jeho administrativy představoval terorismus tak závažnou hrozbu, že Spojené státy „musely“ jednat předem a vyslat vojáky do Afghánistánu.

Tato logika v podstatě znamená, že Spojené státy si nárokují právo zaútočit na jakoukoli zemi či cíl, o němž se domnívají, že by je mohl v budoucnu napadnout. Přijmeme‑li tento princip, musely by mít stejné právo i jiné státy – včetně práva na preventivní útok proti samotným Spojeným státům.

Připomeňme si například období let 1960–1961, kdy CIA pašovala na Kubu tuny výbušnin a zbraní, aby tam organizovala bombové útoky, sabotovala továrny a ničila plantáže. Takové akce lze bez nadsázky označit za terorismus – a podle logiky preventivní sebeobrany by mohly ospravedlnit ozbrojený útok na Spojené státy.

Nebo vezměme v úvahu zjištění jednoho britského novináře, který krátce po útocích z 11. září 2001 zveřejnil informace o tom, že Usáma bin Ládin a Taliban čelili hrozbám možného amerického vojenského zásahu ještě před 11. zářím. I tyto hrozby by podle stejné logiky mohly být chápány jako důvod k preventivnímu útoku na Spojené státy.