Rozhodující dekáda

V mnoha ohledech dnes působí dvacátá léta jako prodloužené dospívání. Na rozdíl od minulosti se od lidí kolem dvaceti let neočekává, že už budou mít jasno v kariéře nebo v tom, s kým chtějí žít, a rozhodně se nepočítá s tím, že budou mít děti. V důsledku této absence očekávání se dvacátníci často bezcílně potulují tímto obdobím a vyhýbají se závazkům – ať už jde o práci, vztah nebo založení rodiny. Všechno to může působit jen jako zkoušení možností. Když se ale začne blížit třicítka, přichází panika.

V knize The Defining Decade Meg Jay tvrdí, že dvacátá léta rozhodně nejsou bezvýznamnou fází života – naopak, jsou klíčová pro naši budoucnost. Následující kapitoly ukážou proč. Dozvíte se mimo jiné, proč společné bydlení není dobrým testem manželství a může naopak zvýšit pravděpodobnost rozvodu; jak může dočasná či netypická práce ovlivnit celou vaši kariéru; proč by se dvacátníci měli radovat z toho, že mají omezené možnosti, a ne nekonečný výběr; a proč odkládání rodičovství až do třicátých let často přináší problémy.

I když od ukončení školy nebo vysoké tvrdě pracujete, je nepravděpodobné, že už ve dvaceti máte vysněnou práci. Představte si, že si můžete vybrat například mezi prací v kavárně a neobvyklou zakázkou, třeba překladem komiksů. Co byste zvolili?

Pokud byste dali přednost překladu komiksů, míříte správným směrem. Zkušenosti z netradičních zaměstnání vytvářejí náš identitní kapitál – soubor osobních „aktiv“, která mají pro potenciální zaměstnavatele velkou hodnotu.

Identitní kapitál samozřejmě zahrnuje i tradiční položky, jako jsou vysokoškolské diplomy, pracovní zkušenosti, výsledky testů a podobně. Patří sem ale také osobnější stránky, například jak mluvíme, jak řešíme problémy nebo jak se umíme pohybovat v různých prostředích. Tento kapitál můžeme rozšiřovat jen tím, že se vystavujeme novým zkušenostem a příležitostem.

Neobvyklé práce – jako překladatel komiksů nebo instruktor kanoistiky pro problémové teenagery – často otevírají dveře k lepším příležitostem, protože dnešní zaměstnavatele zajímají čím dál víc vaše jedinečné zkušenosti, nejen formální kvalifikace. Když se tedy rozhodujete, jakou krátkodobou práci přijmout, vybírejte tu, která vám přinese největší identitní kapitál.

Je ale potřeba dát si pozor na dlouhodobou podzaměstnanost – například když někdo s doktorátem dlouhodobě venčí psy. Taková situace může vést k depresím a budoucí zaměstnavatelé ji mohou vnímat jako období nečinnosti. Jedna studie například ukázala, že dvacátníci, kteří byli podzaměstnaní pouhých devět měsíců, bývali deprimovanější a méně motivovaní než jejich nezaměstnaní vrstevníci. Přijetí podzaměstnanosti tak může vést k tomu, že se svých cílů vzdáte a začnete mít pocit, že si lepší práci nezasloužíte.

Z pohledu zaměstnavatele navíc není dlouhé období podzaměstnanosti o nic lepší než mezera v životopise – mnoho lidí si automaticky spojuje čas bez odpovídající práce s pasivitou, nadměrným pitím nebo depresí.

Kdo se ve dvaceti cítí připravený na „opravdovou“ kariéru? Většina dvacátníků se tak rozhodně necítí – přesto by na tomto cíli měli začít pracovat co nejdříve. Pokud to budou dlouho odkládat, může být brzy pozdě dohnat ty, kteří začali dřív.

Proč? Za prvé, zhruba dvě třetiny celoživotního růstu mzdy proběhnou v prvních deseti letech kariéry. Podle údajů amerického statistického úřadu příjmy v průměru vrcholí a stabilizují se kolem čtyřicítky. Ti, kdo se profesně „rozjíždějí“ později, pravděpodobně nikdy úplně nedoženou ty, kteří začali včas – a ve třiceti či čtyřiceti se pak mohou cítit pozadu a vyloučení. Právě z takových pocitů se rodí krize středního věku.

Za druhé, starší lidé mívají rodiny a hypotéky, a proto jejich příjmy rostou pomaleji. Jak stárneme, naše životy se stávají méně flexibilními. Ve třiceti či čtyřiceti je mnohem složitější začít znovu studovat nebo se přestěhovat do jiné země za lepší prací. Jednak je potřeba splácet hypotéku, takže investice do dalšího vzdělání představuje velké riziko. A jednak je stěhování dětí do jiné země a školy zásadní zásah do jejich života.

Lidé ve svých dvaceti by proto měli využít období relativní svobody od závazků, jako jsou děti a hypotéka, k tomu, aby si ujasnili, co od života chtějí, a začali na tom systematicky pracovat. Plánování možná není oblíbenou činností dvacátníků, ale jen málokdo si chce později připadat, že zůstal pozadu.