Rok v životě Williama Shakespeara

Anglický dramatik Ben Jonson kdysi řekl, že Shakespeare „nebyl jen pro jedno období, ale pro všechny časy“. S tímto tvrzením je těžké nesouhlasit. Shakespearova díla mají univerzální přitažlivost, s níž se může měřit jen málokterý autor. Jeho velké postavy – od Romea a Julie po Hamleta, Othella a Macbetha – zápasí s tím, co znamená být člověkem. Jejich problémy jsou i našimi problémy: láska, nenávist, žárlivost, ambice, zrada, pochybnosti. Všechno je pro dnešní publikum okamžitě rozpoznatelné.

Navzdory univerzálnosti svých témat byl však Shakespeare především člověkem své doby. Chceme-li porozumět jeho dílu, musíme porozumět i alžbětinské Anglii a otázkám a myšlenkám, které ji formovaly. V tomto shrnutí se o to pokusíme: podíváme se na události roku 1599 – milníku v anglických dějinách i v samotném Shakespearově životě.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak prozíravá investice v roce 1599 zajistila Shakespearovu finanční budoucnost; proč opustil rodný Stratford a přesunul se do Londýna; a jak protestantská reformace přivedla Anglii do konfliktu s katolickým Španělskem.

Tudorovský Londýn, město s přibližně 200 000 obyvateli, proslul svými divadly. Na konci 16. století mu dominovaly dvě herecké společnosti – Lord Chamberlain’s Men (společnost Williama Shakespeara) a jejich hlavní rivalové Admiral’s Men. Divadla, v nichž tyto společnosti vystupovaly, pojala mezi dvěma a třemi tisíci diváků. Pokud se ve stejný den hrálo ve dvou divadlech, je pravděpodobné, že i při poloprázdných hledištích dorazilo kolem tří tisíc Londýňanů. Během týdne se toto číslo vyšplhalo až na 15 000 diváků, což znamenalo, že téměř třetina obyvatel města zaplatila každý měsíc za vstup na nějaké představení.

Právě tato mimořádná kulturní scéna přivedla v roce 1585 do Londýna Shakespeara, tehdy ambiciózního dramatika ve svých dvaceti letech. Klíčové poselství této části zní: Londýňané milovali divadlo, ale v devadesátých letech 16. století nebylo mnoho skutečně talentovaných dramatiků.

Popularita divadel byla požehnáním pro autory, jako byl Shakespeare, ale pro městské úřady představovala noční můru. Divadla se obvykle nacházela v problematických čtvrtích proslulých prostitucí, drobnou kriminalitou a bujarým pitím. Z pohledu londýnských radních bylo soustředění dvou či tří tisíc hlučných diváků právě v těchto oblastech receptem na potíže. V létě roku 1597 proto podali vládě petici, aby londýnská divadla uzavřela. Na jevištích podle nich nebylo „nic jiného než profánní báje“. Ještě horší bylo, že taková nemravnost přitahovala „toulavé osoby, tuláky, zloděje, zloděje koní a kuplíře“.

Je pravda, že obyčejní lidé divadlo opravdu milovali, ale londýnští zámožní občané neměli k návštěvě divadel o nic dál než jejich plebejští protějšky. Divadelní publikum sice zahrnovalo i svou „spravedlivou porci“ tuláků, ale seděla v něm také spousta mladých gentlemanů a aristokratů. Právě podpora této společenské vrstvy nakonec londýnská divadla zachránila před uzavřením.

Navzdory nadšenému a početnému publiku však byla devadesátá léta 16. století pro dramatiky obtížným obdobím. Nejlepší autoři předchozí generace už ze scény života odešli. Do roku 1597 byli mistři jako Christopher Marlowe, Robert Greene a George Peele všichni mrtví. Nová generace, do níž patřili dramatikové předurčení k velikosti, jako Ben Jonson, teprve začínala nacházet svůj hlas. Shakespeare tak zůstal jediným významným dramatikem, který stál na pomezí těchto dvou generací. První generace ho považovala za „nováčka“, zatímco druhá ho vnímala jako zkušeného veterána. Teprve v roce 1599 se však definitivně prosadil jako nejlepší dramatik své doby.

Londýnská divadla nebyla jen kulturními institucemi – byla také podniky. V roce 1599 investovali podnikatelé, kteří chtěli využít lásky Londýňanů k divadlu, značné částky do výstavby nových scén. Admiral’s Men se usadili v divadle postaveném speciálně pro ně, nazvaném Fortune, těsně za městskými hradbami. Další místa, jako například Boar’s Head, vznikala na východních předměstích.

Lord Chamberlain’s Men však postrádali stálou scénu. Vzhledem k tvrdší konkurenci než kdykoli předtím se Shakespeare a jeho kolegové – herci a zároveň podílníci – rozhodli riskovat a investovat vlastní peníze do výstavby nového domova: divadla Globe.

Klíčové poselství této části zní: Investice do stálého divadla zajistila Shakespearovu finanční budoucnost.

Náklady na výstavbu divadel, jako bylo Fortune, nesli obvykle podnikatelé. Na oplátku si ponechávali většinu zisků, které generovaly společnosti typu Admiral’s Men. Globe byl jiný. Polovinu nákladů na jeho výstavbu – přibližně 700 liber – uhradili dva podnikaví bratři Richard a Cuthbert Burbageovi. Druhou polovinu zaplatili Shakespeare a čtyři další herci-podílníci, z nichž každý přispěl 70 librami. To byla značná suma. Pro představu: samostatně působící dramatik dostával za jednu hru přibližně šest liber, zatímco nádeník měl štěstí, pokud za rok vydělal více než deset liber.

Proč se tedy Shakespeare a jeho kolegové rozhodli tak riskovat? Pokud by se Globeu dařilo, dařilo by se i jim. Na rozdíl od herců v jiných společnostech měl každý z nich desetiprocentní podíl na budoucích ziscích divadla. Vzhledem k neukojitelné chuti Londýňanů po divadle to mohlo znamenat až 100 liber ročně na podílníka – příjem, který jim zajišťoval místo v dobře situované střední vrstvě.

Globe, dřevěná budova postavená kolem kruhového jeviště s doškovou střechou, stál v drsné čtvrti za jižní hranicí města. Tato oblast, Bankside, se objevuje i v Shakespearových hrách. V Noci svatojánské či Večeru tříkrálovém se například jedné z postav doporučuje ubytovat se „na jižních předměstích, U Slona“ – jde o narážku na nevěstinec v Bankside, který byl nedávno přestavěn na hostinec a musel v publiku Globe vyvolávat pobavené úsměvy.

Globe se měl otevřít v červenci. Než se tak stalo, musel však Shakespeare napsat novou hru, která by tuto událost náležitě uvedla. Současné události mu k tomu poskytly dostatek inspirace.