Riziko

Už několik let skládáme stále složitější obraz o mozku a jeho fungování. Psychologové, neurovědci a další významní myslitelé zjistili, že pokud jde o naše emoce a rozhodování, zdaleka ne vždy myslíme tak, jak si myslíme, že myslíme. Tyto kapitoly aplikují nejnovější poznatky o mozku na pojem strachu. To je dnes obzvlášť aktuální, protože se zdá, že je kolem nás nebývale mnoho věcí, kterých se můžeme bát.

Brzy ale zjistíte, že lidský mozek není v posuzování rizik a strachu příliš dobrý. Jakmile si to uvědomíte – a také způsoby, jakými toho ostatní lidé využívají – dojde vám, že emoce, které bychom měli ve 21. století cítit především, jsou vděčnost a úleva. Koneckonců žijeme v jedné z nejméně děsivých dob v dějinách!

V tomto shrnutí se dozvíte, jaká je pravděpodobnost, že zemřete při teroristickém útoku, jak vysoko dokážou delfíni počítat a jak farmaceutické společnosti přimějí lidi kupovat léky, které ve skutečnosti nepotřebují.

Neustále slýcháme, že je svět v ohrožení – ať už kvůli terorismu, změně klimatu nebo globálním epidemiím. Zdá se, že žijeme v nebezpečných časech. Je to ale skutečně pravda?

Dnes žijeme v takzvané společnosti rizika. Tento termín poprvé použil v roce 1986 sociolog Ulrich Beck, aby popsal společnosti, v nichž panuje vysoká citlivost na nejrůznější rizika – od rakoviny až po jadernou válku. Typickými příklady jsou Spojené státy a Evropa. Beck si všiml, že společnosti rizika se šíří po celém světě, zejména jak lidé stále více podléhají obavám z technologického pokroku.

S rozvojem technologií se zpravodajské kanály zaplnily příběhy, jejichž cílem je nás vyděsit. Například průzkum Eurobarometru z roku 2006 ukázal, že 50 procent Evropanů věří, že jejich mobilní telefon představuje hrozbu pro jejich zdraví. Zároveň média zaplavily zprávy o terorismu, rakovině, obezitě či nesnášenlivosti lepku.

Většina těchto děsivých příběhů je však přehnaná. Lidé navíc často ani pořádně nerozumějí tomu, čeho se bojí – typickým příkladem je rakovina. V roce 2007 provedli výzkumníci z Oxfordu studii, v níž se žen ptali, v jakém věku je podle nich největší pravděpodobnost, že onemocní rakovinou prsu. Dvacet procent odpovědělo, že v padesáti letech, a více než polovina uvedla, že věk nehraje žádnou roli. Skutečnou odpověď znalo jen 0,7 procenta dotázaných: rakovina prsu je nejčastější u žen starších 80 let. Věk je tedy zdaleka nejvýznamnějším rizikovým faktorem rakoviny prsu – nikoli mobilní telefony ani jiné módní strašáky.

Jedinou věcí, která u mnoha lidí soupeří se strachem z rakoviny, je strach z terorismu – přestože statisticky je velmi nepravděpodobné, že zemřete při teroristickém útoku. Mnohem rozumnější by bylo bát se chřipky: každý rok zemře ve Spojených státech kolem 36 000 lidí na komplikace spojené s chřipkovým onemocněním.

Naše mozky jsou velmi staré, a pokud jde o vnímání rizika, je to, jako bychom se snažili na zastaralém hardwaru provozovat nejnovější a nejsofistikovanější software.

Lidský mozek prošel zásadní proměnou v době kamenné. Před zhruba 500 000 lety se jeho objem zvětšil z 650 na 1 200 kubických centimetrů. To je jen o něco méně než dnešní průměrná velikost mozku, která činí asi 1 400 kubických centimetrů. Konečný skok na tuto velikost nastal před 200 000 lety, kdy se objevili naši předci druhu Homo sapiens. Analýza DNA prokázala, že každý dnes žijící člověk může být geneticky vysledován k jedinému předku Homo sapiens starému pouhých asi 100 000 let.

Od té doby se však naše mozky téměř nezměnily. Zemědělství vzniklo před 12 000 lety a první města byla postavena před 4 600 lety. Vývoj mozku tedy zdaleka nedržel krok s proměnami prostředí. Svět se dramaticky změnil, ale naše mozky zůstaly v podstatě stejné.

Vezměme si například to, jak vnímáme hady. Každý z nás se rodí se strachem z hadů. Je to zakódováno v našich mozkových strukturách, protože tento strach pomáhal našim předkům přežít a předávat své geny dál. Dokonce i lidé z oblastí, kde hadi vůbec nežijí, například z Arktidy, mají vrozený strach z těchto plazů. Dopravní nehody představují pro naši bezpečnost mnohem větší hrozbu, ale na strach z aut jsme se nevyvinuli.

Dalším pozůstatkem minulosti je takzvaný zákon podobnosti. Podle něj lidé věří, že věci, které vypadají podobně, jsou si podobné i v jiných ohledech. Proto například lid Zande ve střední Africe věřil, že slepičí trus způsobuje kožní onemocnění – protože obojí vypadá podobně. V jedné studii se zase ukázalo, že lidé neradi jedli čokoládový fudge, když byl vytvarován tak, aby vypadal jako psí exkrement, přestože dobře věděli, že jde jen o sladkost.