Revoluční Írán

Národ Íránu je starobylý. Po mnohá staletí byl na Západě označován jako „Persie“. Tato země byla domovem několika říší od šestého století před naším letopočtem až do dvacátého století. Tyto autokratické dynastie vládly Íránu stovky let, ale na počátku dvacátého století začala zemi ovlivňovat demokracie spolu s řadou dalších politických ideologií. Změna byla na obzoru, ale nebylo vůbec jasné, kam zemi zavede.

Mnoha lidem dodnes připadá těžko pochopitelné, jak se Írán po revoluci v roce 1979 stal zároveň demokratickým a teokratickým islámským státem. A situace je ještě nepřehlednější v posledních letech, kdy je Írán stále častěji označován administrativou Donalda Trumpa za stát vyvrhele. V takových souvislostech má velký smysl být dobře informován o íránských dějinách – a málokdo je k tomu lépe vybaven než Michael Axworthy.

Tyto úryvky se zaměřují na formativní období íránské demokracie, aby vám poskytly jasnější porozumění dvacátému století této moderní a globálně významné země. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• jak recitace poezie signalizovala blížící se revoluci,
• jaké metody pomáhají udržet si moc, když vedete revoluci,
• a řadu podrobností o íránské ústavě.

Írán je sice starobylou zemí, ale na počátku dvacátého století nebyl vůči otřesům a revoluční atmosféře o nic méně zranitelný než mladší státy. V roce 1905, kdy se země potýkala s hospodářskou nestabilitou, se objevily první náznaky občanského neklidu. Brzy poté vyšli demonstranti do ulic.

Situace se rychle vyhrotila, když v červenci 1906 policie na jednom shromáždění zastřelila teologického studenta. Následovaly další protesty a zemřelo dalších 22 lidí. Krize vyústila v masové stávky a hlasité odsuzování monarchie, v jejímž čele stál Mozaffar ad-Dín Šáh. Bylo zřejmé, že šáh bude muset ustoupit.

Dne 5. srpna přijal jeden z hlavních požadavků protestujících a nařídil zřízení íránského Národního shromáždění. V říjnu 1906 se Majles poprvé sešel a okamžitě se pustil do rychlého vypracování ústavy. Šáh ji ratifikoval 30. prosince, pouhých pět dní před svou smrtí na vážnou nemoc.

Ústava stanovila, že suverenita šáha vychází z lidu, nikoli od Boha, a že tato moc je svěřena do rukou národa. Zároveň prohlásila ší‘itský islám za státní náboženství a zřídila komisi íránských duchovních – ulema –, která měla přezkoumávat zákony schválené Majlesem.

Šlo o významné politické vítězství, ale revoluční dynamika, která tyto změny umožnila, už začínala slábnout. V roce 1908 se ulema obrátila proti ústavnímu pořádku; novou reformní legislativu vnímala jako hrozbu pro svou tradiční autoritu. Nástupce šáha, jeho syn Mohammad Alí Šáh, byl vůči Majlesu rovněž skeptický.

V roce 1908, odhodlán obnovit absolutní monarchii a s podporou ulema, Mohammad Alí provedl vojenský puč. V Teheránu byl úspěšný, jinde však selhal. Revolucionáři se vzbouřili a v roce 1909 byl šáh donucen odejít do exilu. Na trůn nastoupil jeho mladý syn Ahmad a ústavníci se znovu dostali k moci.

Tyto změny však nevyřešily hlubší problémy země – politickou polarizaci a nebezpečně nekontrolovatelnou revoluční dynamiku. Země se propadala do chaosu; atentáty byly na obou stranách běžné. V prosinci 1911 pak konzervativní frakce v kabinetu provedla krok, který se v podstatě rovnal úspěšnému puči, a Majles byl rozpuštěn. Zdálo se, že revoluce byla zastavena v samém počátku. Přesto však byla zaseta semena pozdějších revolučních změn.

V roce 1908 se britské společnosti podařilo objevit první komerčně využitelný zdroj ropy na Blízkém východě – v jihozápadním Íránu. Díky tomu se Británie do roku 1920 stala v zemi dominantní zahraniční mocností. Neznamenalo to však, že by bylo vše bez problémů. Britové byli přetížení a měli zájem svůj přímý vliv omezit.

V tomto koloniálním prostředí povýšil britský vrchní velitel generál Ironside íránského důstojníka Rezu Chána a svěřil mu velení brigády. Ironside dal jasně najevo, že pokud by Chán provedl v Teheránu vojenský převrat, Britové mu v tom nebudou bránit. A v roce 1921 Chán této příležitosti využil.

Reza Chán úspěšně obsadil Teherán i zbytek země a založil nový režim. Několikrát však změnil jeho podobu, než našel model, s nímž byl spokojen. Nejprve sestavil novou vládu a sám se stal premiérem. V roce 1924 se dokonce pokusil vyhlásit Írán republikou. Méně než o pět let později byl však, přestože neměl královský ani aristokratický původ, korunován šáhem a přijal jméno Pahlaví. Tak vznikla nová dynastie.

Obecně vzato, proti jeho korunovaci zaznívalo jen málo námitek. Jak ústavníci, tak ulema v něm viděli muže, který prosadí reformy potřebné pro rozvoj země. Reza Šáh, jehož reformy měly převážně nacionalistický a sekularizační charakter, dokázal tyto dvě skupiny spojit.

Reorganizoval například právní systém: posílil postavení sekulárních soudců a zavedl občanský a trestní zákoník po evropském vzoru. Tím však jeho zásadní reformy zdaleka neskončily. Na počátku dvacátých let věnoval 40 procent státních výdajů na vybudování moderní armády, kterou pak použil k brutálnímu potlačení odporu mimo velká města. Protože Íránci toužili po stabilitě, většina z nich byla ochotna jeho nekompromisní postup akceptovat.

Jeden z jeho dekretů se však ukázal jako mimořádně kontroverzní: zákaz tradičního oděvu a pokrývek hlavy, včetně ženského závoje. Reza Šáh dával přednost západnímu stylu oblékání a nařídil, aby jej lidé přijali.

Snad nejvýznamnějším počinem byla rozsáhlá vzdělávací iniciativa. Do roku 1938 vzrostl počet žáků a studentů z 55 000 v roce 1922 na 450 000. Šáh také založil v Teheránu první skutečnou univerzitu v Íránu a zavedl stipendia pro íránské studenty na studium v zahraničí.

Zajímavé je, že teheránská univerzita měla i teologickou fakultu založenou na novém přístupu: náboženství se zde nevyučovalo jako absolutní pravda, ale bylo chápáno v relativnějších souvislostech.

Dynastie Pahlaví znamenala pro Írán dramatickou proměnu. Z historického hlediska však trvala poměrně krátce.