Radikální přijetí

Kdo z nás není nespokojen alespoň s jednou oblastí svého života? Možná byste chtěli mít lepší postavu nebo pevnější pracovní morálku. Možná vás trápí vaše neschopnost odolat pokušení nebo sklon vybuchovat na ostatní. Často se těmito domnělými nedostatky zabýváme, trestáme se za to, že nejsme dokonalí. Nemusí to tak ale být.

V tomto shrnutí se seznámíme s technikami vycházejícími z buddhistického konceptu radikálního přijetí. Když ho začnete uplatňovat ve svém životě, přestanete se tak přísně soudit. Výsledkem bude, že se stanete šťastnějšími, klidnějšími a vyrovnanějšími.

Dozvíte se mimo jiné, proč nám příběh Adama a Evy nemusí být v dnešní době příliš užitečný, jak se zastavit, když ztrácíte nervy na nezbedné dítě, a proč byste nikdy neměli utíkat před vlastními emocemi.

Měli jste někdy sen, ve kterém se zoufale snažíte něco udělat – vylézt na kopec nebo utéct pronásledovateli – ale ať se snažíte sebevíc, nemůžete se pohnout z místa? Vynakládáte veškeré úsilí, a přesto se nikam neposouváte. Takové sny se často považují za znamení, že se snící uvnitř cítí nedostatečný, jako by byl odsouzen k věčnému neúspěchu.

Není divu, že se tak často cítíme. V každodenním životě se totiž často pohybujeme stejně horečně jako v těchto snech – jako zmatení hrdinové, upnutí na úzký cíl, který nám neustále uniká. Všimněte si, kolik z nás prochází životem naprosto soustředěných na to, abychom „někam došli“ nebo „něčeho dosáhli“.

I když děláme příjemné věci, jako je povídání s přáteli nebo čtení pohádek dětem, v hlavě nám často zároveň běží obavy a plány do budoucna. Místo abychom byli plně v přítomném okamžiku, přemýšlíme o tom, kam musíme „jít“ dál. Jenže stejně jako vrchol těch nedosažitelných kopců ve snech je i „budoucnost“ jen přelud. Nikdy nepřijde tak, jak si ji představujeme, a naše věčné hnaní se za ní je nakonec marné.

Proč se tedy neustále trápíme tím, kam směřujeme? V západní kultuře se mnoho z nás cítí nedostatečných – jako by to, co děláme teď, nikdy nebylo dost dobré. Stačí si vzpomenout na ústřední mýtus západní tradice – příběh Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje. Tento příběh a jeho poselství o prvotním hříchu nás učí, že lidé jsou v zásadě vadní a že se musí neustále snažit o vykoupení, pokud chtějí znovu získat vstup do ráje.

Není tedy divu, že máme pocit, jako bychom pořád zaostávali. Od nejútlejšího dětství slýcháme, že to, kým jsme a kde jsme, nestačí. Naštěstí to ale není jediný možný pohled na svět.

Buddhismus naproti tomu učí, že lidé jsou přirozeně laskaví, moudří a soucitní – nikoli vadní či hříšní. Dívá se na svět tak, že pravděpodobně děláte většinu věcí v zásadě správně, právě takoví, jací jste.

V následujících kapitolách se podíváme blíže na buddhistické poselství a na to, jak ho můžeme uplatnit v každodenním životě.

Cítíte se někdy jako v pasti? Pokud ano, možná máte něco společného s bílou tygřicí jménem Mohini.

Mohini žila v 70. letech v Národní zoo ve Washingtonu, D.C. Po mnoha letech v malé kleci byla přemístěna do rozlehlého výběhu s několika akry prostoru, stromy a dokonce i rybníkem. Ošetřovatelé v zoo byli přesvědčeni, že si svůj nový domov zamiluje. Mýlili se.

Mohini strávila zbytek života v jediném rohu výběhu. Neustále kroužila po ploše zhruba o velikosti své původní klece, až tráva pod jejími tlapami úplně zmizela. Jinými slovy, navzdory nabízené „svobodě“ ji její mysl dál držela v zajetí starých vzorců chování.

Stejně jako Mohini i mnozí z nás zůstávají uvězněni ve svých návycích, i když bychom mohli žít mnohem svobodněji. Co nás tedy drží v kleci? Místo železa a betonu jsou to sebehodnocení a pocity nedostatečnosti.

Často nasloucháme svému vnitřnímu kritikovi, který nám našeptává, že ať děláme cokoli, nikdy to nebude dost dobré. Tato negativita nás udržuje v životech, které jsou malé a úzké – stejně jako Mohiniina klec. Právě tento vnitřní hlas nám brání dělat věci, po kterých toužíme, například milovat druhé bez zábran.

Na rozdíl od chudinky Mohini se ale my můžeme osvobodit. Klíčem k odemknutí klece je přijmout vše, co patří k našemu vnitřnímu i vnějšímu já.

Abychom toho byli schopni, musíme si v každém okamžiku uvědomovat, co se děje v našem těle a mysli, aniž bychom se snažili myšlenky, pocity či vjemy hodnotit, ovládat nebo potlačovat. Pěstovat takovéto vědomé vnímání a přistupovat ke všem svým myšlenkám, pocitům a tělesným prožitkům s otevřeným a laskavým srdcem znamená praktikovat takzvané radikální přijetí.

Určitě jste už někdy měli nechtěné myšlenky. Možná jste například, proti své vůli, někoho neměli rádi. Možná jste se za tyto pocity soudili a cítili vinu za ošklivé myšlenky, které nedokážete ovládat.

Z pohledu radikálního přijetí však není důvod k sebekritice. Myšlenky můžete prostě zaznamenat a nechat je odejít. Radikální přijetí utišuje negativní vnitřní hlas, rozpouští sebetrestání a otevírá cestu k životu s větší svobodou.