Raději bych četla

Čtení změnilo svět. Vyslovené takhle ale zní spíš jako povinnost. Skutečná radost z knih spočívá v jejich shromažďování, listování, v tom, že se jich vzdáváme, a dokonce i v návratech k nim později v životě. Knihy jsou výjimečné; už jako předměty mají hmatatelný půvab, kterému jen málokdo odolá.

A samozřejmě – to, co si jako jednotlivci myslíte o určité knize, o vás vypovídá stejně mnoho jako ty knihy samy. A způsob, jakým své početné svazky uchováváte a organizujete, je úplně jiná kapitola! Těmito otázkami se zabývali slavní čtenáři od řeckého lékaře Galéna až po filozofa Waltera Benjamina. Strasti systematického milovníka knih byly dobře zdokumentovány, ale jen málokdo o nich až dosud psal s takovým humorem jako Anne Bogel.

V tomto shrnutí konečně můžete naplno přijmout svou knihomolskou povahu. Nejste jediný knihomol na světě – a nenechte si od nikoho namluvit, že vaše záliba je něco jiného než čistá radost. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak neurazit ostatní milovníky knih, jaké strategie můžete použít při organizaci domácí knihovny a proč je tolik dobrého na tom, když si knihu přečtete podruhé.

Tohle je klasická otázka, kterou se většina z nás někdy ptala, nebo naopak slyšela při pracovním pohovoru či na rande: „Jaká je tvoje oblíbená kniha?“ A má to dobrý důvod. Knihy, které máte rádi, o vás hodně vypovídají. Nabízejí skutečný pohled do duše svého čtenáře.

Anne Bogel tuhle otázku dostala, když se jednoho dne sešla na kávě s novou kamarádkou. Nebyla ale připravená se takhle otevřít. Je to přece docela intimní dotaz a ona se navíc obávala, co si o její odpovědi nová známá pomyslí.

Kdyby zmínila román Evelyn Waugha Návrat na Brideshead, mohla by si kamarádka pomyslet, že je nudná šedá myš, která čte jen klasiku. Kdyby naopak přiznala slabost pro lehkovážnou romantickou komedii Marisy de los Santos Láska přišla, možná by působila zábavněji – ale riskovala by dojem, že se nikdy nevěnuje „vážné“ literatuře.

Jenže nikdo nemá jednu oblíbenou knihu navždy; ty se v průběhu života mění. Když si vzpomenete na své někdejší „nej“ knihy, vybaví se vám i to, kým jste tehdy byli. Stejně jako vás vůně určitého vosku na podlahu dokáže vrátit do staré školní tělocvičny a k vzpomínkám na skákání přes kozu, knihy vás přenesou do konkrétních období vašeho života.

Možná si stále pamatujete, jakou knihu jste četli na své první cestě do zahraničí. Nebo – bolestněji – které knihy jste vyhodili, když vám poprvé zlomili srdce. Každá kniha je pevně spjatá s obdobím, kdy jste ji četli.

Jako všechny vzpomínky se ale i ty čtenářské mohou plést a rozmazávat. Proto je důležité vést si záznam. Někteří vášniví čtenáři si dokonce píší čtenářské deníky, kam si zapisují klíčové scény a nezapomenutelné citáty.

Bogel k takovým praktikám zpočátku přistupovala skepticky. Obvykle jen odsekla: „Raději bych četla.“ Pak ale začala závidět kamarádce, která si vedla obzvlášť bohatý čtenářský záznam. A tak si i ona začala psát jednoduchý seznam. Jen když má čas, a jen pár údajů: název knihy, datum a malou hvězdičku u těch, které má obzvlášť ráda. Nic víc.

Není to nijak vzrušující, ale plní to svůj účel. Pomáhá jí pamatovat si všechny knihy, které přečetla – což by z hlavy rozhodně nedokázala. Stačí se podívat na název a okamžitě se jí vybaví, kdy knihu četla. Dává tak těmto svazkům druhý život, který by jinak možná nikdy neměly.

Rozplakali vás někdy k slzám smutku pouhá slova na stránce před vámi? Může to začít už v dětství. Mnoho dětí hluboce zasáhly příběhy jako Starý pes Yeller Freda Gipsona a Carly Burgerové, v němž mladý hrdina musí nechat uspat svého milovaného psa Yellera poté, co ho napadne vzteklý vlk.

Tyto emoce však nejsou vyhrazené jen dětství. Jednu neděli poslouchala autorka audioknihu Muž jménem Ove od Fredrika Backmana, zatímco se chystala do kostela. Poslední minuty knihy ji rozplakaly tak, že si musela znovu odlíčit a nalíčit řasenku – a na bohoslužbu přišla pozdě.

Knihy vás samozřejmě mohou rozesmát, rozplakat, přimět k úsměvu i ke snění. Umějí ale mnohem víc. Dokážou obohatit samotnou zkušenost toho, co znamená žít. Vnitřně můžeme prožívat to, co postavy na stránkách. Ať už jde o nová prostředí, nové zážitky nebo zásadní životní zlomové okamžiky, knihy jsou spolehlivým způsobem, jak v sobě probudit empatii.

Události jako rozchody, první rande, svatby nebo bolestné rozvody se často objeví na stránkách dřív, než je zažijeme v reálném životě. Autorka mnohokrát prožila v životě něco, s čím se už dříve setkala v knize. Dlouho si ale nebyla jistá, jestli je to dobře. Přemýšlela, zda tím, že „to už zná z literatury“, nepřichází o jedinečnost prvního skutečného prožitku.

Nakonec ji uklidnil film – o jiné knihomolce. V nezapomenutelné scéně z filmu Samotář v Seattlu (v originále You’ve Got Mail) sedí knihkupkyně Kathleen v metru a čte pasáž o motýlovi. Zvedne oči – a před ní se skutečně vznáší motýl.

O několik let později jela Bogel vlakem přes Colorado. A ejhle, před ní se ve voze také objevil motýl a pomalu se nesl prostorem. Scéna, kterou kdysi viděla ve filmu, se jí v tom vlaku stala skutečností. Ožila. A ten okamžik tím nebyl zkažený – naopak. Vzpomínka na Kathleen ho udělala ještě magičtějším.

Takový zážitek svědčí o další podivuhodné schopnosti knih: zdá se, že se dokonale trefují do situací, v nichž se čtenář právě nachází. Jednou autorka začala číst Boží spiknutí Dallase Willarda, knihu o životě v přítomném okamžiku. Krátce nato jejímu synovi diagnostikovali vážnou nemoc. Rodina se ocitla v situaci, kdy musela narychlo cestovat napříč zemí za lékaři. Sotva by si v té těžké době mohla přát vhodnější knihu, která by ji provázela.