Původ totalitarismu

Ušli jsme dlouhou cestu a za ta léta jsme dosáhli mnoha pokroků, ale zůstává faktem, že nás od jedné z nejničivějších válek v dějinách lidstva dělí jen několik málo generací. Je uklidňující myslet si, že máme podobné brutality za sebou, pokud však skutečně doufáme, že předejdeme budoucím zvěrstvům, musíme mít neustále na paměti, jak rychle se demokratická společnost může obrátit proti vlastním občanům.

Hannah Arendtová měla v třicátých letech štěstí, že se jí jako uprchlici podařilo uniknout nacistickému pronásledování. Mnozí považují její knihu Původ totalitarismu za její vrcholné dílo, ale když byla několik let po druhé světové válce poprvé vydána, vyvolala i řadu kontroverzí. Arendtová sleduje vývoj v Evropě, který vedl k nástupu totalitarismu v Německu a Sovětském svazu, a rozebírá roli neefektivních demokratických vlád, jež připravily půdu pro tyto brutální režimy.

Jak z jejího vyprávění vyplývá, musíme být bdělí při ochraně svobodné veřejné diskuse a dbát na to, aby lidé nepropadali trhlinami společnosti – protože když se tak stane, mohou následovat hrůzné věci.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak nebezpečné mohou být konspirační teorie,
• jak jeden soudní proces odhalil hluboké rasové rozdělení v zemi,
• a proč totalitní hnutí cílí především na osamělé a vykořeněné lidi.

Ve dvacátém století byl totalitarismus úzce spjat s antisemitismem. Důvody tohoto antisemitismu jsou složité a pro jejich pochopení se musíme vrátit v čase a podívat se, jak se v průběhu staletí proměňoval třídní systém v Evropě.

V polovině sedmnáctého století fungovala velká část Evropy stále na feudálních principech. Společnost byla v zásadě rozdělena do dvou hlavních vrstev: na rolníky a šlechtu. V rámci této struktury zastávali Židé tradičně roli lichvářů a finančních správců. Vedli finanční záležitosti šlechty, včetně poskytování půjček, za což pobírali úroky a těšili se i některým zvláštním výsadám, které jiným nešlechticům nepříslušely.

Zlom nastal po vestfálském míru – souboru smluv podepsaných roku 1648, který fakticky ukončil feudalismus ve velké části Evropy. Z jeho popela povstal nový typ společnosti, v níž místo monarchů začaly hrát hlavní roli moderní státy. Pod vedením nových vlád začaly společnosti uvnitř jednotlivých území postupně homogenizovat, rozvíjely svébytné národní identity a různé evropské oblasti se začaly profilovat jako národní státy.

V průběhu přechodu od feudalismu začali Židé, kteří dosud spravovali finance šlechty, pracovat pro státní správu. Brzy se však ukázalo, že nové, složitější systémy vytvářejí mnohem více práce, a tak se do finanční sféry zapojovalo stále více Židů – včetně těch, kteří z feudalismu dříve nijak neprofitovali. Jejich skutečné postavení přitom nebylo tak podstatné jako to, jak byli vnímáni: Židé se ocitli v situaci, kdy je všichni považovali za cizince.

Jejich služba státu jim zajišťovala zvláštní přístup do elitních kruhů a na prestižní společenské akce. To vedlo k tomu, že je pracující třída vnímala jako ty, kdo mají nespravedlivé výhody. Rostoucí počet Židů, kteří stoupali po společenském žebříčku, pak živil populární konspirační teorii, že existuje židovské spiknutí s cílem ovládnout celou Evropu.

Vládnoucí vrstvy v Evropě přitom Židy nikdy plně nepřijaly za své. Spíše je chápaly jako nutné „zlo“ – něco, co je sice považováno za nezdravé, ale musí se to trpět kvůli roli, kterou Židé ve společnosti hrají. Někteří jednotliví Židé byli sice přijímáni a tolerováni, ale i na ně se často pohlíželo shora, dokonce i tam, kde z jejich služeb vládnoucí třída výrazně profitovala.

S nástupem národních států se objevila naděje, že moderní společnost může být silná a spravedlivá. Tato naděje však rychle pohasla ve chvíli, kdy se v novém uspořádání stala hlavní prioritou moc.

Po pádu feudalismu začala do popředí vystupovat buržoazie, která postupně nahrazovala slábnoucí šlechtu jako nejmocnější ekonomická vrstva. Nové vlády však dovolily kapitalistickým ambicím zajít jen do určité míry. Aby se podnikání mohlo dále rozšiřovat, museli podnikatelé hledat příležitosti za hranicemi vlastních zemí – a tak se zrodila éra imperialismu.

Imperialismus přirozeně vyvolává závažné etické i právní otázky, protože je do značné míry založen na vysávání peněz a zdrojů z jedné země a jejich přesouvání do jiné, často v rozporu se zákony a principy, které platí v samotném národním státě kolonizátora. Aby bylo možné takovou expanzi ospravedlnit, začala se ve velkém využívat rasistická ideologie.

Historicky, když jedna země dobyla jinou, vítězná moc obvykle uplatnila na nově získaném území své vlastní zákony. To však bylo pro imperialistické podnikání nevýhodné, pokud tyto zákony zaručovaly například spravedlivý proces nebo uznávaly domorodé obyvatelstvo jako rovné před zákonem. Takové normy byly v přímém rozporu se základním cílem imperialismu: maximalizací moci a zisku.

Místo toho, aby na kolonie uplatňovaly stejné právní standardy jako doma, ovládaly imperialistické mocnosti domorodé obyvatelstvo prostřednictvím byrokratických dekretů, které umožňovaly dosahovat vysokých zisků na úkor lidských práv. Rasistické představy přitom sloužily jako ospravedlnění: domorodé populace byly vykreslovány jako méněcenné bytosti, na něž se nevztahují zákony chránící pracovníky v národních státech.

Později se stejné imperiální principy začaly uplatňovat i uvnitř Evropy v rámci tzv. pannacionalistických hnutí. Ta spojovala různorodé skupiny lidí na základě společných znaků, jako je jazyk. V pangermánských a panslovanských hnutích se lidé mluvící stejným jazykem sjednocovali napříč hranicemi a postupně převažovali nad místními zákony, přičemž opět využívali rasismus k ospravedlnění privilegovaného postavení, které si sami přisoudili.

Pannacionalistická hnutí v Evropě přepisovala dějiny tak, aby své národy vykreslila jako potomky nadřazených rodových linií. Jejich svůdné lži o „přirozeném řádu“ lidstva se ukázaly jako mimořádně účinné při indoktrinaci mas. Pro nacistickou stranu v Německu byla „árijská rasa“ prezentována jako „panská rasa“, která se musí bránit „zlým Židům“, údajně okrádajícím Árijce o jejich právoplatné místo vládců světa.