Protilátka

Přebytek knih o osobním rozvoji, které svým čtenářům slibují lepší život, svědčí o kultuře posedlé honbou za štěstím. Jakmile však odhlédnete od lesklých obálek a okázalých sloganů, rychle si uvědomíte, že sdělení, která obsahují, jsou v jádru banální.

Například Sedm návyků skutečně efektivních lidí, jedna z nejprodávanějších knih o osobním rozvoji všech dob, v podstatě radí čtenářům, aby si ujasnili, co je pro ně v životě nejdůležitější – a pak to dělali. Podobný bestseller Jak získávat přátele a působit na lidi doporučuje být na ostatní milý, nikoli nepříjemný, a často používat jejich křestní jména.

Některé z těchto knih nejsou jen banální – jsou přímo nepravdivé. Řada bestsellerů o důležitosti stanovování cílů cituje takzvanou Yale Study of Goals. V této údajné studii se absolventů Yaleovy univerzity z roku 1953 ptali, zda mají konkrétní, písemně formulované životní cíle. Pouze 3 % z nich odpověděla, že ano. O dvě desetiletí později, když se výzkumníci k této třídě vrátili a zjišťovali, jak se jejich životy vyvinuly, prý zjistili, že ona tři procenta, která měla cíle sepsané, nashromáždila větší finanční majetek než zbylých 97 % dohromady.

Taková studie by byla skvělým důkazem, že zapisování cílů zaručuje budoucí úspěch – kdyby ovšem nebyla vymyšlená. Později se ukázalo, že žádná Yale Study of Goals nikdy neproběhla.

Knihy o osobním rozvoji navíc často naznačují, že míra štěstí člověka odpovídá míře jeho bohatství. Jedno z nejznámějších zjištění „vědy o štěstí“ však říká, že většina výhod moderního života naši kolektivní náladu nezlepšila. Nad určitou základní úrovní příjmu nám vydělávání stále více peněz nepřináší úměrně větší štěstí. Mezinárodní studie dokonce ukázaly, že některé z nejchudších zemí světa patří mezi nejšťastnější. V jednom průzkumu se Nigérie, kde 92 % obyvatel žije za méně než dva dolary denně, umístila na prvním místě.

Většina z nás by si přála, aby v životě bylo všechno dokonale v pořádku. Možná je však právě naše touha po dokonalosti velkou součástí toho, co je špatně.

Ironická teorie procesu říká, že když se snažíte určité myšlenky nebo chování potlačit, paradoxně se objevují častěji. Dokládá to takzvaný experiment s bílým medvědem: když vám někdo řekne, abyste nemysleli na bílého medvěda, nedokážete si pomoci a myslíte na něj.

Afirmace – povzbuzující, sebeoslavné fráze, které mají prostřednictvím opakování učinit člověka šťastnějším – mohou být nakonec také kontraproduktivní. Obvykle je totiž vyhledávají lidé s nízkým sebevědomím. Když si pak opakují věty typu „Každý den a v každém ohledu jsem lepší a lepší“, dostávají se do přímého rozporu s jejich slabým sebepojetím. Automaticky je odmítají, protože ohrožují soudržnost jejich identity – a ta je v nás velmi silným motivem. Tím se jejich nízké sebevědomí může ještě zhoršit, protože lidé mají tendenci znovu potvrzovat svůj stávající obraz sebe sama tváří v tvář novým sdělením.

Několik experimentů skutečně ukázalo, že lidé s nízkým sebevědomím, kteří byli požádáni, aby si opakovaně psali „Jsem milý člověk“, se v průběhu času cítili méně šťastní. Na začátku se nijak zvlášť milí necítili a snaha přesvědčit se o opaku jen posílila jejich negativní vnímání sebe sama. Stručně řečeno, „pozitivní myšlení“ je učinilo ještě nešťastnějšími.

Podstatu omylu pozitivního myšlení vystihuje postava z jedné povídky Edith Whartonové: „Existuje spousta způsobů, jak být nešťastný, ale jen jeden způsob, jak být spokojený – přestat utíkat za štěstím.“

Všimli jste si, že knihy o osobním rozvoji vyprávějí jen příběhy s dobrým koncem? Příběhy o lidech, kteří riskovali a vydělali miliony, nebo o těch, kteří tvrdě pracovali a dosáhli nemožného? Nějak se nikdy nedostaneme k autobiografiím lidí, kteří se odvážně pustili za svými sny – a pak prostě selhali.

To proto, že bez ohledu na to, co říkají guruové a propagátoři osobního rozvoje, každý z nás v určité fázi života selže. Někteří z těchto guruů dokonce navrhují, abychom ze svého slovníku odstranili slova jako „nemožné“. Například Dr. Schuller, autor více než pětatřiceti knih o osobním rozvoji, vyzval své publikum na semináři „Get Motivated“ v San Antoniu, aby vymazalo slovo „selhání“ ze svého slovníku, přičemž fanaticky zdůrazňoval „sílu“ pozitivního myšlení. Jenže pár dní po semináři Schuller vyhlásil bankrot – a sám tak vyvrátil svou myšlenku.

I to, co považujeme za zasloužený úspěch, může být ve skutečnosti jen obyčejná náhoda, a bez ní by vše skončilo katastrofálním neúspěchem. Jedna studie tento jev dobře ilustruje. Výzkumníci zkoumali přesnost ekonomických prognóz mediálních komentátorů a dospěli k překvapivému závěru: ti, kteří předkládali nejextrémnější a nejpůsobivější předpovědi, měli stejnou pravděpodobnost, že se budou mýlit, jako že se trefí. Jinými slovy, nebyli lepší než ostatní komentátoři, jen riskovali odvážnějšími tvrzeními. A co je zajímavé, média chválila pouze ty předpovědi, které se ukázaly jako přesné, a jen zřídka se vracela k těm, které nevyšly.

Studie ukazuje, že popírání selhání neznamená, že neexistuje. Selhává každý. Předstírat opak je jako předstírat, že jsme nesmrtelní. Čím dříve se smíříme se svou náchylností k neúspěchu a se svou smrtelností, tím zdravější a spokojenější naše životy budou.