Prosperita bez růstu

V boji s rozsáhlou finanční krizí je zaměření na vyšší ekonomický růst skutečně tím nejlepším přístupem? A pokud ano, povede takový růst v rozvinutém světě k opravdové prosperitě? Zatímco pro chudší země je hospodářský růst bezpochyby nezbytný, existuje jen málo důkazů, že pokračující růst přináší trvalé štěstí a pohodu v bohatých, vyspělých zemích. Naopak: naše materialistická, konzumní kultura může způsobovat více neštěstí, než kolik ho dokáže zmírnit.

Jaké jsou tedy alternativy? V knize Prosperita bez růstu zkoumá Tim Jackson současný kapitalismus, jeho závislost na ekonomickém růstu a nabízí řadu praktických návrhů, jak vytvořit ekonomický model, který je ekologicky udržitelný a zároveň vede k prosperitě pro všechny.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je třeba přehodnotit převládající model ekonomického růstu a jak bychom mohli dosáhnout tak ambiciózního cíle. Zjistíte také, proč je dnešní konzumní kapitalismus a jeho honba za růstem neudržitelná, jak chybné ekonomické teorie utvářejí a zároveň jsou utvářeny zkreslenou sociální logikou a jak to oslabuje naši schopnost dlouhodobého plánování. Dozvíte se, co by obnášel úspěšný přechod k opravdu udržitelnému ekonomickému a sociálnímu modelu a proč se sociální rovnost musí stát základem nové, udržitelné ekonomické kultury.

Každý touží po prosperitě – jak pro sebe, tak pro ostatní. Jak ale vůbec posoudit, „jak dobře se nám daří“? V naší kapitalistické kultuře to obvykle děláme sledováním ekonomického růstu a posuzováním prosperity podle tempa, jakým se ekonomika rozšiřuje. Proč? Protože věříme, že čím více peněz a hmotných statků máme, tím lépe na tom jsme.

Ekonomický růst však s sebou nese vážné problémy. Aby se růst udržel, je za každou cenu podporováno zvyšování výdajů, což nakonec vede k ekonomice založené na dluhu. Udržení růstu vyžaduje vysokou úroveň jak veřejného dluhu (peníze půjčené vládami), tak dluhu domácností (peníze půjčené jednotlivci).

Stačí si vzpomenout na nárůst zadlužení domácností v desetiletí před finanční krizí v roce 2008. V Británii například spotřebitelský dluh vzrostl na neudržitelnou úroveň, během jediné dekády se více než zdvojnásobil. Mnoho lidí si půjčovalo velké částky na koupi vlastního bydlení a utrácelo nad své možnosti prostřednictvím kreditních karet. Pokud jsou lidé systematicky povzbuzováni, aby se takto zadlužovali, ocitají se pod obrovským tlakem, jakmile se ekonomika stane nestabilní – přesně to se stalo po krizi v roce 2008. Nejvíce přitom utrpěli nejchudší členové společnosti, kteří se marně snažili splácet nahromaděné dluhy.

V obdobích ekonomické nestability si navíc vlády půjčují obrovské částky, aby financovaly výdaje a udržely požadovaný růst. Po finanční krizi například mnohé vlády znárodnily krachující banky a fakticky převzaly jejich dluhy. V Británii vedla záchrana bank ke zdvojnásobení státního dluhu. Zatímco určitá úroveň veřejného zadlužení je přijatelná, jeho vysoké úrovně jsou dlouhodobě zcela neudržitelné.

Jak jsme viděli, současný přístup k posilování prosperity spočívá v maximalizaci ekonomického růstu. V posledních desetiletích se však snažíme růst maximalizovat a zároveň omezovat jeho dopady na životní prostředí.

Jednou ze strategií, jak snížit environmentální dopad, je tzv. relativní oddělení (relative decoupling). V zásadě jde o to „dělat více s méně“ – dosahovat vyššího ekonomického výkonu s menší ekologickou zátěží. V tomto ohledu se zdá, že určitého pokroku bylo dosaženo: globální „energetická intenzita“, tedy množství energie potřebné k vytvoření jedné jednotky ekonomického výkonu, klesla od roku 1970 o 33 procent. Většina tohoto pokroku nastala v rozvinutých zemích – v USA a Velké Británii se energetická intenzita od roku 1980 snížila zhruba o 40 procent.

V méně rozvinutých zemích však situace není tak příznivá: v Portugalsku, Řecku a Turecku se energetická intenzita ve stejném období zvýšila a na Blízkém východě se dokonce zdvojnásobila.

Zlepšení relativního oddělení navíc samo o sobě nemusí vést k celkovému zmírnění environmentálních dopadů ekonomického růstu. Relativní oddělení měří pouze spotřebu energie na jednotku ekonomického výstupu, nikoli celkovou spotřebu. Aby celková ekologická zátěž alespoň nerostla, musela by se účinnost využívání zdrojů zvyšovat minimálně stejným tempem, jakým roste ekonomika. To se však neděje: navzdory poklesu globální energetické a uhlíkové intenzity vzrostly emise CO₂ z fosilních paliv od roku 1970 celosvětově o 80 procent.

Tyto ukazatele navíc podceňují skutečné nároky vyspělých ekonomik na zdroje. Většina bohatých zemí přesunula velkou část průmyslové výroby do rozvojových států. Tato strategie zvyšuje spotřebu zdrojů i emise, protože vyžaduje dovoz většího množství hotových výrobků a polotovarů ze zahraničí. Pokud tedy započítáme i emise spojené s obchodem, pak se zdánlivé snížení emisí v Británii o 6 procent mezi lety 1990 a 2004 ve skutečnosti mění na jejich 11procentní nárůst.