Proč státy selhávají

Stačí pár minut pročítání zpráv a okamžitě se vynoří několik zásadních otázek. Proč jsou některé státy bohaté a jiné chudé? Jak to, že některé země se stávají prosperujícími a tolerantními, zatímco jiné upadají do vlády úzké elity, despotismu a bezohledné chamtivosti?

Po staletí se podobné historické trendy vysvětlovaly především kulturou nebo geografickou polohou. Ve skutečnosti je však klíčový vývoj institucí v dané zemi. V průběhu dějin všechny státy narážejí na rozhodující okamžiky, které je vedou k budování a udržování institucí, jež jsou buď inkluzivní, nebo extraktivní (vykořisťující). Následky a „krajiny“ vytvořené na základě takového institucionálního vývoje jsou v této knize zkoumány. A právě v nich se skrývá vysvětlení, proč některé země prosperují, zatímco jiné selhávají.

V těchto kapitolách se mimo jiné dozvíte, proč trvalo staletí, než se v Osmanské říši rozšířil knihtisk, jak síla odborů čelila vojenské diktatuře v Brazílii a jak západní Evropa nakonec ekonomicky těžila i z ničivé černé smrti.

Na hranici mezi Mexikem a Spojenými státy leží město, které je rozděleno napůl mezi obě země. Obyvatelé Nogales v Arizoně mají výrazně vyšší životní úroveň než ti, kteří žijí na jih od hranice v Nogales v Sonorě. Mají lepší přístup ke zdravotní péči a vzdělání, nižší míru kriminality a průměrný příjem domácnosti je u nich zhruba trojnásobný.

Co způsobuje takové rozdíly? Nejvlivnější teorií, která se je snažila vysvětlit, byla tzv. geografická hypotéza – v tomto případě však selhává. Jejím nejznámějším zastáncem byl v 18. století francouzský filozof Montesquieu. Tvrdil, že obyvatelé teplejších, tropických oblastí jsou línější než lidé v mírném pásmu, kteří prý pracují tvrději a jsou vynalézavější. V moderní době se tato teorie vyvinula tak, že klade důraz na rozšíření nemocí v teplejších regionech, jako je Afrika, jižní Asie či Střední Amerika, a také na údajně špatnou kvalitu půdy, která má bránit hospodářskému růstu.

Tyto představy však nevyvrací jen Nogales. Stačí se podívat na rozdíly mezi Jižní a Severní Koreou, mezi někdejším východním a západním Německem nebo na obrovské ekonomické skoky, které učinily Botswana, Malajsie či Singapur.

Ani dvě další často citované teorie neobstojí. První je kulturní hypotéza. Na počátku 20. století německý sociolog Max Weber tvrdil, že vysoký stupeň industrializace západní Evropy oproti zbytku světa byl dán „protestantskou pracovní etikou“. Jenže vezměme Koreu – poloostrov, který byl až do rozdělení na komunistický Sever a kapitalistický Jih kulturně v zásadě homogenní. Kulturní hypotéza jednoduše nedokáže vysvětlit rozdíly v životní úrovni mezi těmito dvěma částmi. Rozdíly nevytvořily hluboké kulturní propasti, ale existence hranice, za níž platí jiné instituce.

Podobně problematická je hypotéza nevědomosti. Ta naznačuje, že chudoba je důsledkem nedostatku znalostí o politikách, které by mohly podpořit hospodářský růst. Protiargument je zřejmý: zahraniční pomoc a odborné rady přiváděné do afrických zemí většinou nedokázaly přinést trvalou změnu.

Existuje však přesvědčivější teorie, která mezinárodní nerovnost vysvětluje. Podívejme se na ni blíže.

Zapomeňme na velké, všeobjímající teorie, které se snaží vysvětlit rozdíly v prosperitě mezi zeměmi. Skutečnost je mnohem přímočařejší. Rozhodující jsou ekonomické a politické instituce.

Prosperita dané země je určována jejím institucionálním prostředím – souborem pravidel, systémů a regulací, které řídí ekonomické chování uvnitř jejích hranic. Patří sem vlastnické právo, kvalita veřejných služeb či přístup k financím.

Ekonomické instituce lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií: inkluzivní a extraktivní (vykořisťující). Inkluzivní ekonomické instituce podporují ekonomický úspěch a jsou navrženy tak, aby podněcovaly širokou účast na ekonomických aktivitách. Zároveň podporují ekonomickou svobodu. V zemích jako Jižní Korea nebo Spojené státy například tržní pravidla vycházejí z ochrany soukromého vlastnictví, z rozvinutého bankovního sektoru a ze silných systémů veřejného vzdělávání. Lidé tak vědí, že mohou tvrdě pracovat a inovovat s jistotou, že jejich úsilí bude odměněno a jejich majetek chráněn.

Extraktivní instituce naopak přerozdělují příjmy od jedněch skupin ve společnosti ve prospěch jiných. V koloniální Latinské Americe byl například zaveden systém nátlaku a vyvlastňování původních obyvatel, který byl navržen tak, aby prospíval kolonizátorům. V Severní Koreji vybudovala rodina Kimů režim, který obyvatelstvo tvrdě potlačuje, zakazuje soukromé vlastnictví a soustřeďuje veškerou moc v rukou úzké elity.

Stejně jako ekonomické mohou být i politické instituce inkluzivní, nebo extraktivní. Hlavní charakteristikou inkluzivních politických institucí je pluralismus – různé skupiny ve společnosti jsou politicky zastoupeny a moc je mezi nimi sdílena. Aby byly instituce skutečně inkluzivní, musí být zároveň dostatečně centralizované. Centralizace moci umožňuje prosazování právního státu; jednotlivé skupiny pak nemusejí neustále bojovat o nadvládu.

Politické instituce, jimž chybí pluralismus nebo centralizace, lze obecně označit za extraktivní. Výhodou inkluzivních politických institucí je, že vedou k širšímu sdílení moci. To umožňuje odstraňovat vykořisťující ekonomické politiky a vytvářet vzájemné ekonomické přínosy pro všechny členy společnosti.