Proč se hádáme?

Dobrý argument – zní to jako oxymóron, ale nemusí to tak být. Od útlého věku nás učí, že spory jsou špatné a že je nejlepší se nesouhlasu vyhnout. Ve skutečnosti jsou hádky špatné jen tehdy, když jsou neproduktivní.

Když se naučíte argumentovat správně, brzy zjistíte, že spory jsou přirozenou a důležitou součástí života. Jsou to varovné signály, že je ve hře něco podstatného. Neměli bychom je potlačovat, ale vědomě s nimi pracovat.

Hádky totiž otevírají klíčové komunikační kanály. Otevřený a respektující spor by měl být základem každého úspěšného vztahu. Naučíte-li se nesouhlasit produktivně, uvidíte pozitivní změny ve svých osobních i pracovních vztazích. Budete méně podráždění z nesouhlasu – a zároveň se s ním budete setkávat méně často.

A co je nejdůležitější, váš svět se rozšíří, jakmile se naučíte vítat a oceňovat pohledy druhých – i když se na všem neshodnete. V tomto shrnutí se dozvíte například:

• proč dokázal jednoduchý obrázek bagelu rozpoutat bouři na internetu,
• kdy je lepší ignorovat hlasy ve vlastní hlavě a kdy jim naopak naslouchat,
• a co má společného hra Lodě s vaší argumentační strategií.

V březnu 2019 zveřejnil uživatel Twitteru @alekkrautman fotografii krabice bagelů nakrájených vertikálně – jako bochník chleba – místo obvyklého horizontálního rozkrojení napůl. Internet okamžitě zešílel. V reakcích na virální tweet se objevovaly komentáře jako „Jak se opovažujete?“ nebo „Kdo vám řekl, že tohle je v pořádku?“

Neshoda ohledně „správného“ způsobu krájení bagelu byla lehkovážná a šlo v ní o málo. Přesto stojí za to se ptát: proč něco tak banálního vyvolalo tak vášnivou reakci?

Odpověď zní: protože to vyvolalo úzkost – a úzkost může spor spustit nebo vyhrotit. Úzkost vzniká, když se perspektiva, která je pro nás důležitá, střetne s jiným názorem. Tento pocit se objevuje jak u sporů s nízkými sázkami, jako je otázka, zda bagel krájet vertikálně, nebo horizontálně, tak u sporů s vysokými sázkami – například zda volit levicovou, nebo pravicovou politickou stranu.

Úzkost je nepříjemná. Když se s něčím takovým setkáme, máme tendenci to odmítnout nebo dokonce napadnout. Přesně to udělala řada uživatelů Twitteru, když spatřili „znesvěcené“ bagely.

Když ale odmítáme přemýšlet o věcech, které v nás vyvolávají úzkost, zavíráme si tím cestu k dialogu, porozumění a růstu. Stručně řečeno, připravujeme se o možnost produktivního nesouhlasu.

Situaci navíc komplikuje, že naše úzkosti jsou velmi individuální a mají různé zdroje. Vy i váš oponent tak můžete do jedné debaty vnášet úplně jiné obavy. Proto je užitečné rozdělit úzkosti, které spory vyvolávají, do tří širokých kategorií:

• úzkosti hlavy se týkají informací a racionálního uvažování,
• úzkosti srdce souvisejí s emocemi,
• úzkosti rukou se zaměřují na to, co je praktické a užitečné.

Představte si rodiče dvanáctiletého dítěte. Naplánovali si večer venku, ale jejich chůva na poslední chvíli odřekla. Nemohou se shodnout, zda nechat dítě doma samotné. Jeden z partnerů říká, že se necítí bezpečně, když má dítě zůstat bez dozoru. Do debaty tak vnáší úzkosti srdce. Druhý partner se snaží hádku ukončit argumentem, že v jejich státě je naprosto legální nechat dvanáctileté dítě doma samotné. Opírá se tedy o úzkosti hlavy.

Jenže argument založený na „hlavě“ nemůže vyřešit spor, který pramení z úzkostí „srdce“.

Chceme-li nesouhlasit produktivně, musíme si uvědomovat vlastní úzkosti a to, co je spouští, a zároveň trénovat empatii – tedy snahu pochopit, z čeho pramení úzkosti druhých.

Změna klimatu, očkování, regulace zbraní – debaty o těchto citlivých tématech jsou v posledních letech stále polarizovanější. Ve veřejné diskusi i v soukromých sporech jako by mizel střed.

Jedním z hlavních viníků je kognitivní disonance. Ta nastává ve chvíli, kdy se setkáte s přesvědčením nebo chováním, které odporuje vašemu vlastnímu pohledu. Čím dál je cizí perspektiva od té vaší, tím silnější kognitivní disonanci prožíváte – a tím větší úzkost se obvykle dostaví.

V tu chvíli se ve snaze tuto úzkost zmírnit začnou ozývat „hlasy“ ve vaší hlavě. Obvykle jde o čtyři typy vnitřních hlasů, které se během konfliktu hlásí o slovo.

Podívejme se na vysoce polarizovanou debatu o očkování. Představte si, že jste pevně přesvědčeni, že povinné očkování je nezbytné pro ochranu veřejného zdraví. Co se stane, když narazíte na někoho, kdo je stejně silně přesvědčen, že rodiče nesmějí být nuceni očkovat své děti?

Protože jsou vaše postoje diametrálně odlišné, pravděpodobně zažijete kognitivní disonanci a s ní spojenou úzkost. V tu chvíli se vaše myšlenky mohou ozývat hlasem moci. Tento hlas chce spor vyhrát tím, že ho prostě ukončí. Odmítá připustit jakýkoli alternativní pohled. V debatě o očkování by hlas moci zněl třeba takto: „Odpůrci očkování se úplně mýlí. Tečka!“

Jindy se může ozvat hlas rozumu, který se snaží vyhrát pomocí faktů a logických argumentů. V naší debatě by si mohl říkat: „Ukaž mi důkazy, že jsou vakcíny škodlivé. Vsadím se, že žádné nemáš.“

Další možností je hlas vyhýbání, který se chce konfliktu úplně vyhnout: „Ať si myslí, co chce. Já se do toho plést nebudu.“

Problém těchto tří hlasů je stejný: spor uzavírají, místo aby ho posouvaly dál.

Naštěstí existuje ještě čtvrtý hlas – hlas možností. Ten vnímá neshodu jako začátek dialogu. Hledá nové úhly pohledu a snaží se porozumět. Může se ptát například: „Proč to tak cítíte?“

Používat hlas možností neznamená, že musíte přijmout argumenty svého oponenta nebo změnit názor. Tento hlas ale vytváří prostor pro dialog a porozumění.

Seznamte se tedy se svými vnitřními hlasy. A když zaslechnete hlas možností – dejte mu prostor.