Proč milujeme

Všichni procházíme mocným fenoménem lásky – ať už jde o radost z nalezení spřízněné duše, nebo o depresi z odmítnutí. Ale co vlastně láska je? V této knize biologická antropoložka Helen Fisher vysvětluje, jak naše pocity romantiky, sexuální touhy a citové vazby vznikají v důsledku činnosti našeho mozku.

Nejenže nabízí hluboký vhled do toho, co láska je, ale také vysvětluje, jak a proč nám evoluce tuto schopnost vůbec dala. V těchto úryvcích se mimo jiné dozvíte, jaké jsou „ideální míry“ playboy modelky, proč ženy skutečně přitahují muži s penězi a proč vám stání na vysokém mostě může pomoci zamilovat se.

Když jsme zamilovaní, máme pocit, že prožíváme něco naprosto jedinečného, co se týká jen nás. Když se ale podíváme zpět do historie a napříč kulturami, zjistíme, že existují příznaky, které lidé při zamilovanosti pociťují všude na světě.

Jedním z nich je význam, který přikládáme člověku, kterého milujeme. Zaměřujeme se na něj s obrovskou intenzitou – proniká do našich myšlenek, snů i činů. Věříme, že je výjimečný a téměř bezchybný, a idealizujeme ho do té míry, že vše, co dělá – dokonce i jeho slabosti – vidíme skrze růžové brýle.

Například váš partner může mít křivé zuby nebo řečovou vadu, třeba šišlání. Ačkoli jsou tyto nedostatky obecně považovány za neatraktivní, vy je vnímáte jako součást jeho roztomilosti či výjimečnosti – prostě proto, že patří člověku, kterého milujete.

Tyto pocity lásky sdílejí lidé po celém světě. Autorčiny studie ukázaly, že základní prožitky lásky jsou u všech stejné – bez ohledu na věk, kulturu nebo sexuální orientaci. Samozřejmě ale existují rozdíly v tom, jak se láska v různých částech světa prožívá, že? Ano – tam, kde se společnosti liší, však obvykle nacházíme jasná kulturní vysvětlení.

V jedné ze studií například mnohem více japonských než amerických účastníků souhlasilo s tvrzením: „Když mluvím s osobou, kterou miluji, často se bojím, že řeknu něco špatného.“ To lze vysvětlit tím, že v japonské společnosti jsou setkání s členy opačného pohlaví formálnější a méně častá než v Americe. Tato plachost je tedy důsledkem kultury, nikoli známkou toho, že by samotná láska byla jiná.

Po tisíce let se lidé ptali, co lásku způsobuje. Někteří věří, že jde o hluboce duchovní fenomén, ale moderní věda ukazuje, že je především výsledkem působení chemických látek v mozku.

Prožitek romantické lásky je spojen zejména se třemi klíčovými neurotransmitery: dopaminem, noradrenalinem (norepinefrinem) a serotoninem.

Dopamin je jedním z hlavních neurotransmiterů, které vědci spojují s pocity romantické lásky. Zároveň patří k nejsilnějším látkám ovlivňujícím naši náladu obecně – podílí se na pozornosti, motivaci i vzniku závislostí. A právě tyto vlastnosti jsou pro zamilovanost typické.

Dopamin pomáhá vysvětlit, proč je láska tak návyková. Výzkumy ukazují, že když jste s někým, koho milujete, váš mozek reaguje podobně, jako když užíváte drogy typu kokainu. Dopamin zaplaví mozek a vy se cítíte blažení – a toužíte ten pocit znovu zažít. Proto lidé v zamilovanosti prožívají jakousi závislost a silnou touhu po milované osobě – podobně jako závislí po své droze.

Dalším klíčovým neurotransmiterem je noradrenalin, který má účinky podobné dopaminu. Pocity vzrušení a stimulace, které lásku doprovázejí – „motýlci v břiše“ nebo zrychlený tep – souvisejí právě s jeho uvolňováním. Noradrenalin však stojí i za některými nepříjemnými stránkami zamilovanosti: když jsme zamilovaní, často se nám špatně usíná a hůře spíme, mnozí z nás také ztrácejí chuť k jídlu.

Posledním z klíčových neurotransmiterů lásky je serotonin. Ten souvisí se zvýšeným neklidem a neustálým přemítáním o milované osobě. Na rozdíl od předchozích dvou látek jsou však hladiny serotoninu v zamilovanosti paradoxně nižší. Je to tím, že když se zvyšují hladiny dopaminu a noradrenalinu, serotonin je naopak potlačován. V tomto případě tedy platí, že „méně je více“ – čím méně serotoninu, tím posedleji se soustředíme na člověka, do kterého jsme zamilovaní.