Proč máme špatné politiky

Politici: nemůžeme bez nich žít, ale ani s nimi. Naše často kritizovaná politická třída – zákonodárci a lidé u moci – bývá popisována jako zkorumpovaná, prospěchářská a patolízalská, s mnohem větší mazaností než skutečným talentem. Vnímáme je spíš jako kariéristy než jako oddané veřejné služebníky. Spolu s bankéři a realitními makléři se v průzkumech ve Spojeném království pravidelně umisťují mezi nejméně důvěryhodnými profesemi.

A přestože se najdou politici, kteří by si v cynismu nezadali s Frankem Underwoodem ze seriálu House of Cards, je mnohem víc těch, kteří jsou poctiví, pracovití a skutečně chtějí sloužit své zemi. Je pravda, že jejich věk, rasa, pohlaví a majetkové poměry neodrážejí složení celé populace – to ale není jejich vrozená vina.

Problém leží mnohem hlouběji: ve struktuře a kultuře samotného parlamentu. Připoutejte se, protože se chystáme projít některé z nejzávažnějších – a často opomíjených – rysů britské politiky. Od procesu výběru poslanců až po jejich předčasné odchody z funkce uvidíme, proč je systém rozbitý a co s tím lze dělat.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak nedemokratický je proces výběru politiků, proč parlamentní kultura neodměňuje dobré zákonodárce a jaký vliv má „ano‑člověk“ na britskou politiku.

Pro politické analytiky, mediální komentátory i aktivní občany začíná pozornost vůči politikovi většinou až ve chvíli, kdy nastoupí do úřadu – jako by se zjevil na scéně ráno po úspěšné volební kampani. Abychom ale plně pochopili nedokonalost britského politického systému a důvody, proč jsou občané nespokojení a frustrovaní ze svých vůdců, musíme se podívat na to, jak jsou politici vybíráni už jako kandidáti.

Ve Spojeném království se volení politici na celostátní úrovni nazývají poslanci (MP – Members of Parliament). Každý poslanec zastupuje místní oblast zvanou volební obvod. Každá politická strana nominuje pro každý obvod svého kandidáta a místní obyvatelé pak volí toho, koho chtějí vyslat do Dolní sněmovny. Strana s největším počtem poslanců v Dolní sněmovně sestavuje vládu.

Způsob, jakým jednotlivé strany vybírají své kandidáty, je však krajně nedemokratický. Pokud by se například chtěla ucházet o mandát poslankyně za Hemel Hempstead nějaká budoucí konzervativní politička – tedy „toryovka“ – musí nejprve přesvědčit výběrovou komisi složenou z místních konzervativních členů a zastupitelů. Tyto komise jsou ale tragicky malé, málokdy čítají víc než 250 lidí. Přesto právě oni rozhodují o tom, jaká jména se objeví na volebních lístcích.

A co hůř, většinou nejsou nijak reprezentativní. Asociace místních samospráv v roce 2013 zjistila, že 67 procent místních zastupitelů byli muži a 96 procent tvořili etničtí běloši. Průměrný věk byl 60 let.

I když už kandidáta vyberou, náklady na samotnou kandidaturu jsou obrovské. Vybraní uchazeči musí omezit svou dosavadní kariéru a věnovat čas obcházení deštivých ulic, klepání na dveře a pořádání charitativních akcí. Aby získali podporu komunity, mnozí se cítí povinni přispívat z vlastních peněz na projekty typu oprava místního kostela nebo nákup nového školního minibusu. Hromadí vysoké náklady na benzín při cestování po obvodu a platí hotely kvůli účasti na celostátních stranických konferencích. Strana jim přitom tyto výdaje prakticky neproplácí.

Průzkum, který provedl web ConservativeHome mezi 37 kandidáty Konzervativní strany, ukázal, že je jejich kandidatura stála v průměru ohromujících 34 392 liber. Tak absurdní finanční břemeno za „ucházení se o práci“, u níž navíc vůbec není jisté, že ji získáte, odradí mnoho lidí od toho, aby to vůbec zkusili. Ještě horší je, že takový systém prakticky znemožňuje vstup do politiky talentovaným, ale méně majetným lidem.

Ti, kteří se nakonec dovnitř dostanou, bývají často kritizováni – ale nejsou zdaleka tak špatní, jak si obvykle myslíme.

Jen těžko byste hledali někoho, kdo by politiky skutečně měl rád. Většina z nás je buď otevřeně nesnáší, nebo je považuje za chladně lhostejné. Přesto bychom k nim měli přistupovat s větším pochopením – naprostá většina politiků má dobré úmysly a dělá nesmírně náročnou práci.

Jejich problémy začínají ve chvíli, kdy jsou zvoleni. Westminsterský palác, sídlo parlamentu, je rozlehlý labyrint malých kanceláří, dlouhých chodeb, zasedacích místností a rušných restaurací a barů. Poslanci si často stěžují, že se cítí ztracení a zmatení ještě týdny po nástupu do funkce. Pro nové politiky přitom neexistuje žádný skutečný systém školení ani zaškolení.

Každý den v parlamentu se nabízí desítky činností, kterým se poslanec může věnovat – od účasti na debatách a podávání interpelací přes schůzky s aktivisty, ministry či novináři. Jak si mají poslanci rozvrhnout čas? Neexistují žádné oficiální pokyny ani hodnoticí systém, který by jim pomohl se zlepšovat. Politici jsou ponecháni sami sobě; prostředí je v tomto ohledu zcela neprofesionální.

Výrazným problémem v parlamentu je také duševní zdraví. Situace je natolik vážná, že lékařský tým ve Westminsteru má dnes vyčleněné prostředky přímo na psychiatrickou péči. Konzervativní poslanec Charles Walker, který v roce 2013 otevřeně popsal svůj třicetiletý boj s obsesivně‑kompulzivní poruchou, je přesvědčen, že stres spojený s parlamentní prací duševní onemocnění prohlubuje a urychluje rozpad manželství.

V internetovém věku navíc musí lidé s psychickými problémy čelit i internetovým trollům, kteří mohou jednotlivým politikům přímo zasílat proudy odporných urážek. Přesně to se stalo labouristické poslankyni Stelle Creasy. V roce 2014 podpořila kampaň, která usilovala o to, aby se na desetilibrové bankovce objevila Jane Austenová. Online troll Peter Nunn byl tímto nápadem tak rozhořčen, že jí poslal sérii nechutných výhrůžek znásilněním. Za to byl odsouzen k 18 týdnům vězení.

Vzhledem k téměř všeobecné neoblibě politiků vás možná příliš nezajímá, co se s poslancem děje – jestli se snaží najít své místo v parlamentu nebo se potýká s psychickými problémy. Možná je pro vás těžké cítit soucit s někým, kdo bere ročně 79 468 liber. I tak by vám ale nemělo být lhostejné, zda je poslanec schopen svou práci dělat dobře – a duševní onemocnění je v tom jasnou překážkou.

A s tak neatraktivním popisem práce je na místě obava, že talentovaní lidé budou od vstupu do politiky odrazováni.