Proč je láska důležitá

Co určuje, kým jsme? Příroda, nebo výchova – naše geny, nebo prostředí? Autorka Sue Gerhardt se v průběhu let nořila do nejnovějších poznatků psychoanalýzy, neurověd a biochemie, aby na tuto otázku odpověděla. Její výzkum přinesl zásadní myšlenku: to, kým jsme, není ani pevně dáno při narození, ani postupně skládáno během mnoha let. Zásadní část naší osobnosti se zapisuje do mozkových struktur během prvních dvou let života.

Zjednodušeně řečeno, mozek malých dětí je velmi „plastický“. Způsob, jakým je s námi v tomto období zacházeno, vytváří neurologické vzorce, které nás provázejí po celý život. Láskyplná péče formuje jeden typ osobnosti, zatímco úzkostné prostředí a zanedbávání vytvářejí typ jiný.

Jinými slovy, nejde o přírodu proti výchově – jde o jejich souhru. Sociální zkušenosti a biologie se vzájemně ovlivňují a společně formují, kým se staneme.

V tomto shrnutí se podíváme na vědecké poznatky, které Gerhardtovou dovedly k tomuto fascinujícímu závěru, a prozkoumáme jejich důsledky pro rodiče i tvůrce veřejných politik. Dozvíte se mimo jiné, proč ve skutečnosti nemáme jeden mozek, ale tři; co nám o kognitivním vývoji napověděly rumunské sirotčince; a jak může stres narušit vývoj kojenců a batolat.

Anglický básník Samuel Taylor Coleridge si všiml, že tygr zůstává tygrem, ať už žije osaměle, nebo ve „společnosti“ tisíců dalších tygrů. V obou případech je to stále stejné zvíře. U lidí je to jinak. Jak říká Coleridge, jsme „skutečně proměněni“ svými vztahy s ostatními lidmi. Bez nich bychom si nevyvinuli vlastnosti jako empatie nebo schopnost číst sociální signály.

Dnes pro to, co Coleridge popisoval, máme název: sociální mozek.

Klíčové sdělení této kapitoly zní: mozek se vyvíjel ve fázích a sociální mozek vznikl jako poslední.

V běžné řeči mluvíme prostě o „mozku“, ale to není úplně přesné. Neurovědci často hovoří o tzv. trojjediném mozku – tedy o třech vývojově odlišných částech v jednom celku. Každá z nich odráží jinou etapu evoluce.

V první fázi se vyvinul mozek podobný tomu, který mají plazi. Tento jednoduchý systém, založený na mozkovém kmeni, zajišťuje základní životní funkce, jako je dýchání.

Ve druhé fázi se kolem tohoto plazího jádra vytvořil savčí mozek. Ten umožnil vznik základních emocí a s nimi i nových vlastností, například schopnosti pečovat o potomky.

Ve třetí, nejmladší fázi se vyvinula mozková kůra – vnější vrstvy mozku. Právě zde se formuje sociální mozek, tedy to, co z nás dělá lidské bytosti. Sociální mozek je aktivní, když regulujeme své emoce, řídíme se sociálními signály a prožíváme empatii. Umožňuje nám překročit čistě instinktivní chování. Místo abychom jen zakoušeli primární emoce, jako je strach, hněv nebo uspokojení, dokážeme je rozvinout do složitějších stavů – smutku, studu, viny, lásky, potěšení, štěstí a mnoha dalších.

Obrazně řečeno: zatímco většina savců vnímá svět v černobílé, náš sociální mozek nám umožňuje vidět ho v celé barevné škále.

A tady se dostáváme k zásadnímu bodu. Mozek novorozeného dítěte už má několik systémů nezbytných pro přežití: funkční nervový systém, který zajišťuje dýchání, zrakový systém umožňující sledovat pohyb, a základní vědomí v mozkovém kmeni, díky němuž dítě reaguje na smyslové podněty, jako je teplota. Sociální mozek však u novorozence ještě chybí. Jak uvidíme v další kapitole, začíná se vyvíjet až po narození.

Jak ví každý rodič, miminka umějí být frustrující. Někdy nepřestanou plakat, jindy odmítají jíst zeleninu, kterou jim už půl hodiny nabízíte. Křik, domlouvání nebo „disciplinování“ ale nepomůže. Důvod je jednoduchý: miminka ještě nemají mozkovou kapacitu k tomu, aby své chování vědomě regulovala.

Kojenci nedokážou zvážit frustraci své matky ani se rozhodnout sníst mrkvové pyré jen proto, aby jí udělali radost. Sociální mozek, který složité emoce a sebeovládání umožňuje, se totiž vyvíjí až po narození. A tento vývoj není tak přímočarý, jak bychom si mohli myslet.

Klíčové sdělení této kapitoly zní: vývoj dětského mozku závisí na kvalitě sociální interakce, které se dítěti dostává.

Než bude dítě schopné své chování ovládat, musí dozrát klíčová část jeho sociálního mozku – orbitofrontální kůra. Ta je zodpovědná za to, čemu neurovědec Daniel Goleman říká „emoční inteligence“. Bez této oblasti je sociální fungování vážně narušeno. Lidé s poškozením orbitofrontální kůry mají potíže číst sociální a emoční signály a mohou vykazovat až sociopatické rysy.

Orbitofrontální kůra se však nevyvíjí automaticky. Formuje ji to, jaké zkušenosti dítě v prvních letech života zažívá. Vědci mluví o „závislosti na zkušenosti“ – tato část mozku se doslova buduje prostřednictvím prožitků.

Tato závislost na prostředí má evoluční logiku: umožňuje nám přizpůsobit se jakékoli kultuře, do níž se narodíme, a rychle si osvojit její pravidla a normy.

To, že je mozek dítěte tak tvárný, však znamená i to, že je snadno zranitelný. Ukazuje to například slavný experiment primatologa Harryho Harlowa ze 30. let 20. století. Harlow zjistil, že pokud je mládě opice v prvním roce života izolováno, chová se později, jako by bylo autistické. Uzavřel z toho, že sociabilita závisí na sociální interakci.

Podobné závěry přinesly i novější výzkumy v Rumunsku, kde vědci zkoumali mozky tříletých dětí vyrůstajících v tamních sirotčincích. Tyto děti strávily roky v zanedbávajícím prostředí s minimálním kontaktem s dospělými. Skeny jejich mozků odhalily velké prázdné oblasti tam, kde by měla být orbitofrontální kůra. Je zřejmé, že sociální deprivace v prvních letech života může mozek trvale poškodit.