Proč děláme chyby

Zažili jste někdy, že jste si nedokázali vybavit vlastní telefonní číslo? Nebo jste si o někom udělali rychlý úsudek jen podle barvy jeho košile? Je docela střízlivé si uvědomit, jak moc jsme náchylní k omylům.

Máme tendenci vnímat své chyby jako jednotlivé výjimky z pravidla, ve skutečnosti je ale naše chybovost vrozená – je výsledkem evolučního vývoje. Místo abychom si zoufale plácali do čela a obviňovali se z osobních selhání, je mnohem užitečnější podívat se na mechanismy, které nás k omylům vedou, a naučit se s nimi pracovat.

Právě to dělá nositel Pulitzerovy ceny Joseph Hallinan ve své bestsellerové knize Proč děláme chyby. Kniha je plná podnětných poznatků o tom, proč chybujeme, a zároveň nabízí řadu praktických rad, jak se s naší náchylností k chybám vyrovnat a jak ji částečně kompenzovat.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč pracovníci bezpečnostních kontrol na letištích nezachytí asi 25 procent všech propašovaných střelných zbraní,
• proč si jeden ze čtyř lidí nedokáže vybavit vlastní telefonní číslo,
• proč multitasking není takovou úsporou času, jak se často tvrdí,
• a také proč Burt Reynolds jednou uhodil muže, který neměl nohy.

Než se stal slavným, vešel Burt Reynolds do baru a všiml si širokoramenného muže, který obtěžoval ostatní hosty. Reynolds ho vyzval, aby přestal, ale bez výsledku. Nakonec ho udeřil tak silně, že muž odletěl vzduchem – a teprve tehdy si Reynolds všiml, že ten člověk nemá nohy. Jak je možné, že si toho předtím nevšiml?

Svět je neuvěřitelně složitý: neustále jsme vystaveni mnohem většímu množství informací, než kolik náš mozek dokáže zpracovat, a na každou situaci existuje řada různých pohledů. Část problému je čistě fyzická: naše zorné pole je omezené zhruba na 180 stupňů, takže v každém okamžiku vidíme jen polovinu toho, co kolem nás je.

Druhou část tvoří psychologie: stejná scéna se různým lidem jeví odlišně. Když například sledujeme nějakou událost, často záleží na tom, s kým se ztotožňujeme. Když muž okrade ženu o kabelku, muži obvykle upírají pozornost na pachatele, zatímco ženy se většinou soustředí na oběť.

Náš pohled na svět je omezen i tím, že máme tendenci vidět hlavně to, co očekáváme, že uvidíme – a tam, kde to očekáváme. Kvůli tomu často přehlížíme řadu, někdy i klíčových, detailů. Tomuto jevu podléhají i zkušení profesionálové.

Míra „přehlédnutí“ je extrémně vysoká v profesích, kde lidé musí vyhledávat vzácné, neobvyklé objekty – například nádory na rentgenových snímcích nebo výbušniny v zavazadlech. Počet cestujících, kteří se pokusí propašovat zbraň přes letištní kontrolu, je asi jeden z milionu. Kontroloři proto zbraně ve skutečnosti neočekávají, jejich pozornost otupí rutina a kontrola se stává laxnější. Výsledkem je, že zhruba čtvrtinu zbraní přehlédnou.

Podobně bylo možné, že Burt Reynolds nepostřehl, že širokoramenný muž nemá nohy: jednoduše neviděl to, co měl přímo před očima, protože to nečekal.

Nedávný průzkum ukázal, že čtvrtina dotázaných si nedokázala vybavit vlastní telefonní číslo. Proč je tak obtížné si takovou informaci zapamatovat?

Protože jsme mnohem lepší v zapamatování smysluplných informací než v uchovávání abstraktních dat. Obvykle si dokážeme najednou zapamatovat maximálně sedm náhodných položek – například sedm čísel za sebou. Jakmile ale mají pro nás položky nějaký význam, zvládneme si je uložit bezchybně.

Zkuste si zapamatovat tuto náhodnou číselnou řadu: 1 4 9 2 1 7 7 6 1 9 4 5. Je to těžké? Teď ji rozdělte do tří skupin: 1492 – 1776 – 1945. Najednou si všimnete, že jde o roky významných historických událostí: Kolumbovy plavby do Ameriky, vyhlášení Deklarace nezávislosti a konce druhé světové války. Díky takovým asociacím si na první pohled náhodnou posloupnost vybavíte bez chyby.

Totéž platí pro jakékoli informace, které si chceme přesně zapamatovat. V jedné studii zkoumali vědci, jak si lidé pamatují biografické údaje o fiktivních osobách. Ukázalo se, že si účastníci nejlépe pamatovali ty položky, které jim připadaly smysluplné – například povolání dané osoby lépe než její jméno.

Proč se smysluplné informace pamatují tolik snáz? Protože učení spočívá ve vytváření spojení v mozku a smysluplná data – na rozdíl od „holých“ údajů, jako je náhodná číselná řada – aktivují více oblastí mozku.

Například povolání si vybavujeme lépe proto, že v nás vyvolává živé asociace. Dozvíte-li se, že je někdo pekař, snadno si představíte třeba zavalitějšího muže v bílém, jak krájí bochník čerstvého chleba. Nebo si vzpomenete na nedávnou zprávu o tom, kolik pekáren ve vašem okolí zkrachovalo. Jakmile slovo „pekař“ spustí takové asociace, propojí se s více částmi mozku, a tím se jeho vybavení výrazně usnadní.