Příští desetiletí

Světové dějiny jsou plné příběhů o dominantních impériích: Řím, Čína, Španělsko či Velká Británie – to jsou jen některé z mocností, které změnily běh historie a zanechaly obrovský a trvalý geopolitický otisk. Po pádu SSSR se objevilo nové impérium s dalekosáhlým vlivem: Spojené státy americké. Na rozdíl od minulých impérií však Spojené státy nezískaly své postavení klasickou kolonizací velké části světa – jsou jakýmsi „neúmyslným impériem“. Přesto i toto neúmyslné impérium činí geopolitická rozhodnutí především s ohledem na vlastní bezpečnost a širší národní zájmy.

Chceme‑li si udělat jasnější představu o tom, kde by se svět mohl nacházet v příštím desetiletí, musíme se na mezinárodní geopolitiku tohoto období dívat z perspektivy Spojených států. V tomto shrnutí se dozvíte, proč je Írán klíčovým prvkem americké politiky na Blízkém východě, proč by se Spojené státy měly soustředit spíše na Pákistán než na Afghánistán a proč se Turecko v blízké budoucnosti stane pro USA zásadním spojencem.

Jak Spojené státy upevňují svůj vliv ve zbytku světa, čelí dnes podobné výzvě, jaké kdysi čelil starověký Řím: jak udržet impérium, aniž by se vzdaly republikánských principů. Disponují mocí, která je neúměrná jejich geografické velikosti i počtu obyvatel. Například jejich armáda nemá ve světě konkurenci a americká ekonomika vytváří více než trojnásobek výkonu svého nejbližšího soupeře.

Tento jedinečný status hlavní světové supervelmoci s sebou nese i specifická rizika – typickým příkladem jsou útoky z 11. září 2001, které mířily na Spojené státy jako na symbol geopolitické dominance. Aby Spojené státy v budoucnu dosáhly svých cílů, budou se muset ve velké míře opírat o jednu osobu: prezidenta. Prezident Spojených států je nejmocnějším politickým lídrem na světě; jeho rozhodnutí o válce, míru či ekonomice rezonují po celé planetě a ovlivňují životy miliard lidí.

Invaze do Iráku například otřásla celým Blízkým východem na celé poslední desetiletí a vyvolala vlny uprchlíků, kteří nyní hledají bezpečí a jistotu v nedaleké Evropě. Správa impéria prezidentovi prakticky neumožňuje „pěstovat ctnosti“ v klasickém smyslu. Má‑li chránit americké zájmy, musí přijmout chladně pragmatický přístup: identifikovat nejnebezpečnější nepřátele, budovat potřebné koalice a řídit je.

To nakonec povede i k opouštění starých aliancí, jako jsou NATO, Organizace spojených národů či Mezinárodní měnový fond, a k následování pragmatického příkladu minulých vůdců, kteří neúprosně hájili americké zájmy. Bývalý prezident Franklin D. Roosevelt například pomohl porazit Třetí říši během druhé světové války tím, že uzavřel spojenectví se sovětským diktátorem Josifem Stalinem – navzdory jeho totalitní vládě a bezohledné politice vůči vlastnímu obyvatelstvu.

V uplynulém desetiletí došlo ke dvěma zásadním událostem, které ovlivní, jak se bude vyvíjet naše blízká budoucnost: k finanční krizi v roce 2008 a k reakci prezidenta USA George W. Bushe na teroristické útoky z 11. září 2001.

Finanční krize v roce 2008 byla největší ekonomickou pohromou od Velké hospodářské krize. Přesto nám podobné hospodářské propady po druhé světové válce nabízejí určitá vodítka, jak lze takové události zvládat. První taková epizoda přišla v 70. letech, kdy byl trh s komunálními dluhopisy na pokraji kolapsu – především kvůli ropné krizi z roku 1973 a stagnující průmyslové výrobě. Město New York tehdy stálo doslova na hraně bankrotu. Ve stejné době potřebovaly i rozvojové země rozsáhlou finanční pomoc ve formě velkých záchranných balíčků od mezinárodních organizací.

V 80. letech se pak americké spořitelny a úvěrové instituce vystavily vážnému riziku, když se pustily do spekulací na trhu s nemovitostmi. Výsledkem byla hospodářská katastrofa, kterou musela sanovat federální vláda USA.

Co si tedy z těchto kolapsů můžeme odnést? Ukázaly, že skutečným „lékem“ na ekonomickou krizi není samotná ekonomická politika, ale především veřejné vnímání. Prezident nemusí problémy vyřešit vlastními kroky do posledního detailu; stačí, když přesvědčí veřejnost, že má věrohodný plán. Pokud je prezident schopný, bude tento plán spočívat v posunutí hranice mezi soukromým a veřejným sektorem, mezi trhem a státem.

Právě to udělal Franklin D. Roosevelt ve 30. letech: dramaticky posílil pravomoci federální vlády a přesunul část moci z finanční elity k elitě politické. Tím utišil široce rozšířený pocit, že elity selhaly – pocit, který v Itálii a Německu přispěl k nástupu fašismu.

Tyto příklady ukazují, že nejvýznamnější důsledky krize v roce 2008 budou politické, nikoli ekonomické. Následující roky přinesou vzestup ekonomického nacionalismu: posílení státu povede k omezení autonomie trhu a pevně vrátí geopolitiku do rukou politiků.