Přírodní bohatství

Člověk dosáhl řady úspěchů v ovládání přírody. Vybudovali jsme hráze, abychom udrželi moře na uzdě, kanalizaci pro odvádění odpadních vod a přehrady pro zásobování pitnou vodou. Všechny tyto stavby vypadají docela působivě, že?

Co když jsme ale jen plýtvali časem? Co když už máme obranu proti přírodním hrozbám – a poskytuje nám ji sama příroda? Nepříjemnou pravdou je, že mnohé z našich nejúčinnějších infrastrukturních prvků jsou přirozené: od záplavových území až po mokřady. Když budujeme velkolepé obranné systémy, možná tím ve výsledku působíme víc škody než užitku.

Následující kapitoly vysvětlují, jak můžeme z přírodních systémů těžit a proč bychom se měli všichni snažit životní prostředí chránit. Dozvíte se mimo jiné, jak mocný může být ústřicový útes, proč má Coca‑Cola zásadní zájem na ochraně zásob čisté vody v rozvojových zemích a jak mohou hráze přímo přispívat k povodním v jiných oblastech.

Když narazíme na znečištěnou vodu, co uděláme? Postavíme čistírnu odpadních vod. Když čelíme řece, která se pravidelně vylévá z břehů, svážeme ji hrázemi. Jinými slovy: když nám příroda přináší problém, reagujeme výstavbou umělé infrastruktury, která má s tímto problémem bojovat.

Moderní infrastrukturu navíc obvykle bereme jako samozřejmost. Zkusme se ale na chvíli zastavit a zamyslet se, proč ji vůbec budujeme. Především proto, abychom měli přístup k různým službám. Přehrady a hráze nám poskytují ochranu před suchem a povodněmi, čistírny a filtrační zařízení zajišťují bezpečnou a čistou vodu v našich domácnostech i na pracovištích.

Všechny tyto stavby jsou příklady lidské neboli šedé infrastruktury – tedy infrastruktury obvykle vybudované z betonu a oceli. Například Hooverova přehrada, největší vodní nádrž ve Spojených státech, obsahuje asi 3,3 milionu metrů krychlových betonu. Pro představu: stejné množství by stačilo na výstavbu téměř čtyřiceti stadionů ve velikosti londýnského Wembley.

Příroda nám však už sama poskytuje jakousi zelenou infrastrukturu, která plní obdobné funkce. Jezera a přírodní nádrže fungují podobně jako obrovské umělé přehrady. Zelená infrastruktura může zajišťovat filtrování vody, rozklad znečišťujících látek i zadržování přebytečné vody pro využití v sušších obdobích. Korálové útesy dokonce poskytují ochranu před povodněním – lámou vlny dřív, než mají šanci udeřit na pobřeží.

Jak je vidět, na naší planetě už existuje mnoho typů infrastruktury, které potřebujeme k prosperitě – jen nejsou dílem lidských rukou.

Když přemýšlíme o mocných firmách a jejich dopadu na životní prostředí, často si vybavíme velké katastrofy, jako byla havárie ropné plošiny Deepwater Horizon. O to překvapivější může být, že velké společnosti stále častěji do přírody investují – zejména jakmile si uvědomí, jak moc jsou na ní závislé.

Ochrana životního prostředí se stala trendem, který ve světě byznysu rychle nabírá na síle. Od roku 2013 zveřejnilo 400 z 500 největších amerických firem zprávy o udržitelnosti a mnohé z nich se zavázaly omezit svůj dopad na životní prostředí. Některé společnosti zašly ještě dál a objevily v ochraně přírody nové obchodní příležitosti.

V roce 1996 čelila společnost Dow Chemical, druhý největší výrobce chemikálií na světě, regulačnímu tlaku, aby zvýšila kapacitu úpravy vody ve své továrně v Seadriftu v Texasu. Místo investic do další šedé infrastruktury se Dow rozhodla vybudovat nedaleký mokřad, který vodu přirozeně filtroval. Motivací byla ekonomika: výstavba nové čistírny by stála kolem 40 milionů dolarů, zatímco mokřad, který plnil stejnou funkci, vyšel jen na zhruba 1,4 milionu dolarů.

Mnoho firem také začalo do přírody investovat proto, že se jejich hlavní podnikání ocitlo v ohrožení. Coca‑Cola dnes například intenzivně investuje do ochrany vodních zdrojů a zavázala se, že do roku 2020 dosáhne vodní neutrality. To znamená, že za každou kapku vody použitou ve svých produktech slibuje vrátit do přírody stejné množství čisté vody.

Skutečným impulzem pro tyto „osvícené“ kroky však byla PR katastrofa. V roce 2004 vyschly studny farmářů v indickém státě Kérala. Ukázalo se, že příčinou je nedaleká stáčírna Coca‑Coly, která nadměrně čerpala podzemní vodu na úkor místní komunity. Jakmile se na to upozornilo, v západním světě se rozběhl bojkot značky. Firma se pak musela důkladně zamyslet nad tím, jakým způsobem vodu pro své provozy získává.

Coca‑Cola FEMSA, největší nezávislý výrobce nápojů Coca‑Cola na světě, dnes investuje miliony dolarů do vodních fondů, které financují projekty na ochranu lesů v Latinské Americe. Důvody jsou opět především ekonomické: cílem je zajistit nejdůležitější ingredienci Coca‑Coly – vodu, jejíž dostupnost ohrožuje úbytek lesů.