Případ pro Trumpa

Pokud jste v posledních několika letech nežili úplně mimo civilizaci, pravděpodobně víte, že Donald J. Trump je nyní prezidentem Spojených států. Jeho kandidatura, nominace i zvolení otřásly světem a jeho prezidentství dál vyvolává nepřetržité kontroverze. Otázka ale zůstává: jak se mu to podařilo?

Trump v republikánských primárkách čelil více než šestnácti zkušeným soupeřům a poté se utkal s jednou z nejzkušenějších politických operátorek moderní doby, Hillary Clintonovou. A přesto vyhrál.

Vysvětlení Trumpova vítězství je ve skutečnosti mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát. Podle autora dokázal Trump úspěšně oslovit rostoucí frustraci bílé pracující většiny v Americe. Kombinací jednoduchých, srozumitelných témat s mediálně velmi chytře vedenou kampaní probudil celou demografickou skupinu Američanů, kteří se dosud cítili opuštění politickou elitou země.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak Trump získal rekordní objem bezplatného mediálního prostoru v odhadované hodnotě jedné miliardy dolarů, proč uspěl tam, kde selhali John McCain a Mitt Romney, a jak je jeho populistická, nacionalistická agenda uváděna do praxe.

Dne 16. června 2015 oznámil Donald Trump, že bude kandidovat na prezidenta Spojených států. V té době však země rozhodně nebyla jednotná – a už dlouho předtím nebyla.

Trumpova kampaň probíhala v hluboce rozdělené Americe. Na pobřeží sídlily liberální elity, které těžily z globalizace, zatímco střední Amerika, stále více odcizená, zápasila s problémy. Příjmy v místech jako San Francisco a New York prudce rostly, ale mzdy střední třídy v „červených“ státech stagnovaly celé dekády. Zatímco pobřežní technologické, mediální a finanční instituce vydělávaly biliony dolarů na 7,4 miliardách potenciálních globálních zákazníků, vnitrozemí Ameriky přicházelo o pracovní místa, která byla přesouvána do zahraničí.

Jak prezident Obama posouval zemi stále více doleva, republikánští protivníci jako McCain a Romney na to nedokázali reagovat – sami byli vnímáni jako součást elity a nedokázali oslovit bílou dělnickou třídu. Problém nebyl v tom, že by bílí pracující v „červených“ státech začali volit demokraty; jednoduše nepřicházeli k volbám v dostatečném počtu, aby dali hlas nevýrazným republikánským kandidátům establishmentu.

A pak přišel Donald Trump. Na rozdíl od předchozích republikánů se nebál jít do otevřeného střetu s establishmentem a „házet mu klacky pod nohy“. Tím dokázal motivovat výrazně rozdělenou a dříve apatickou Ameriku, aby šla k volbám.

Dělal to neúnavným zdůrazňováním dvou hlavních témat – od zahájení kampaně až po své pokračující prezidentství. Prvním byla myšlenka, že Amerika už nevyhrává. To platilo zejména ve vztahu k na první pohled nekonečným a nesmírně drahým válkám, do nichž zemi zatáhli jeho předchůdci. Trump střední Americe říkal, že sice bude mluvit nahlas a „nosit velkou hůl“, ale použije ji jen tehdy, pokud bude možné skutečně zvítězit. Ano, „zničí ISIS“ a postaví se Severní Koreji, aby udržel Američany v bezpečí. Ale raději utratí peníze za Američany trpící doma než za budování států v Iráku či Afghánistánu.

Druhým klíčovým slibem byla ochrana amerických pracovních míst prostřednictvím zásadní změny mezinárodního ekonomického řádu. Zatímco obě hlavní strany v minulosti podporovaly globalizaci a dohody o volném obchodu, Trump tvrdil, že tím zradily americkou dělnickou třídu, jejíž pracovní místa byla přesunuta do zahraničí. A snad ještě horší podle něj bylo, že demokraté i republikáni umožnili příliv levné pracovní síly přes jižní hranici, která Američanům „krade“ práci v jejich vlastní zemi.

Jaké bylo jednoduché, srozumitelné řešení, které mělo jeho rostoucí voličskou základnu nadchnout? Postavit zeď.

Samotné neúnavné prosazování dvou hlavních volebních témat by nestačilo k tomu, aby Trump získal voliče v klíčových státech. Rozhodující bylo i to, kdo tato témata předkládal. Nebyl to kariérní politik typu Jeba Bushe, ale Donald Trump – vulgární, polarizující a okázalý podnikatel. Právě tato kombinace mu pomohla voliče získat.

Zatímco kandidáti jako McCain nebo Romney působili na konzervativce jako uklidňující „balzám“, Trump byl vnímán jako chemoterapie nutná k vyléčení „rakoviny“ amerického progresivismu. Jinými slovy: Trump mohl být v lecčems problematický, ale někdy je podle jeho příznivců potřeba použít něco drsného, aby se člověk ubránil něčemu ještě horšímu. Tím „horším“ byl v jejich očích washingtonský „močál“ – síť zkostnatělých úředníků a progresivních globalistů, kterou Trump slíbil vysušit. Tím, jak tvrdil, osvobodí amerického pracovníka z neúprosné sítě globalistického „otroctví“.

Trump však stále potřeboval strategii, jak svou zprávu dostat k lidem. V tom měl výhodu díky své televizní slávě nevyzpytatelného šéfa, který v týdenní reality show The Apprentice vyhazoval nekompetentní soutěžící. Trump dobře věděl, jak pracovat s médii. V průběhu let dovedl vulgaritu a teatrálnost pořadu téměř k dokonalosti – v jednu chvíli sledovalo až 30 milionů Američanů, jak rozdává urážky, provokuje a rozhoduje se čistě podle instinktu.

Pokud tato strategie fungovala na zvýšení televizní sledovanosti, proč by nemohla fungovat i na zlepšení jeho pozice v předvolebních průzkumech? A přesně to se stalo. Potenciální „vyhazovač v čele státu“ zahájil kampaň založenou na vášnivé, útočné rétorice, urážení amerických spojenců a vyhlašování politik bez konzultace s odborníky.

Pro Ameriku unavenou z washingtonské paralýzy za Obamy to bylo něco nového, byť často drsného. Na rozdíl od politiků establishmentu, kteří mluvili uhlazeně a čteně z teleprompteru jako Obama nebo roboticky působící Marco Rubio, Trump mluvil ke všem stejně – a stejně jako v televizi. Byl přímočarý, často hrubý a používal poměrně omezenou slovní zásobu. Slova jako „obrovský“, „ohromný“ a „vítězný“ se stala synonymem jeho osobnosti i politiky.

To vše fungovalo přesně tak, jak Trump zamýšlel. Obrovská mediální pozornost znamenala, že celá země byla opakovaně vystavena jeho dvěma hlavním volebním slibům. Čím výbušnější byla jeho vyjádření, tím více o něm média informovala. Byla to situace výhodná pro obě strany – zpravodajské kanály vydělávaly více peněz a Trump získával více prostoru.

Nemusel přitom ani ve velkém utrácet vlastní miliony: odhaduje se, že během kampaně získal mediální pokrytí v hodnotě zhruba jedné miliardy dolarů – více než kterýkoli jiný kandidát v historii.