Prezidenti ve válce

Nejtěžším rozhodnutím, které může národní vůdce učinit, je rozhodnutí o vstupu do války. Nejde jen o obrovské finanční náklady, diplomatické důsledky a možné dopady na politickou kariéru – vyhlášení války nevyhnutelně znamená odsoudit část vlastních občanů k smrti, připravit rodiče o děti a děti o rodiče.

Jak uvidíme v tomto shrnutí, řada amerických prezidentů tuto skutečnost ignorovala a vrhala se do zbytečných konfliktů, v nichž se plýtvalo americkou krví i penězi. Některým válkám se ovšem vyhnout nedalo – například občanské válce za Lincolna nebo vstupu do druhé světové války za Roosevelta. I tito velcí vůdci však učinili sporná rozhodnutí, která vrhají stín na jejich odkaz.

Setkáme se s prezidenty, které veřejnost a média dotlačily do konfliktu, o nějž nestáli, s prezidenty, které do války vehnaly akty zahraniční agrese, i s těmi, kteří válku aktivně vyhledávali z hrubě nečestných a zištných důvodů. Všechny však spojuje jedno téma – postupné opouštění představy otců zakladatelů, že o válce má rozhodovat demokratický proces.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, kdy Spojené státy zahájily obsazování více než milionu čtverečních mil cizího území, jak Abraham Lincoln – muž obdivovaný pro svůj humanismus – otevřeně potlačoval občanské svobody a jak Roosevelt zachytil náznaky chystaného japonského útoku ještě před Pearl Harborem.

Ačkoli se tyto úryvky soustředí na prezidenty v době války, neměli bychom zapomínat na vůdce, kteří dokázali pomocí politického manévrování a diplomatického umění udržet svou zemi mimo konflikt. V tomto ohledu by se měl každý prezident ohlížet k Thomasi Jeffersonovi, který v roce 1807 úspěšně zabránil válce s Velkou Británií.

Incident, který málem vedl k válce, je známý jako aféra Chesapeake. Dne 22. června 1807 plula americká fregata USS Chesapeake ve vodách Virginie, když ji zastavila britská loď HMS Leopard. Leopard hledal čtyři dezertéry z britského námořnictva a požadoval, aby se americká loď podrobila prohlídce. Když Chesapeake odmítla, Leopard zahájil palbu a zabil čtyři americké námořníky. Chesapeake se poté vzdala a další čtyři námořníci byli zatčeni jako údajní britští dezertéři.

Vzpomínky na válku za nezávislost byly stále živé a protibritské nálady v USA velmi silné. Aféra Chesapeake tyto emoce ještě vystupňovala a vyvolala vnitropolitický rozruch. Veřejnost zachvátila válečná horečka proti Británii, přiživovaná bojovně naladěným tiskem.

Jefferson to vše sledoval, ale byl odhodlán válku nevyhlásit. Byl pacifista, válkou a jejími zbytečnými lidskými i finančními náklady pohrdal. Zároveň si nebyl jistý, zda by jeho země dokázala Británii znovu porazit. Věděl, že mladé a nezkušené americké námořnictvo se nemůže rovnat Královskému námořnictvu – tehdy nejmocnějšímu na světě – a to tím spíše, že jeho vlastní úsporná opatření námořní síly oslabily.

Zároveň si ale uvědomoval, že národ touží po odvetě. Do Londýna vyslal zvláštního vyslance a požadoval navrácení čtyř námořníků, omluvu za útok na Chesapeake a náhradu škody. Jako zkušený politický taktik věděl, že odpověď nemůže dorazit dříve než za čtyři měsíce. Doufal, že do té doby válečná horečka v Americe opadne.

Mezitím Jefferson připravoval armádu pro případ, že by diplomacie selhala, a snažil se uklidnit politickou situaci. Agresivně naladěným politikům připomínal, že podle Ústavy může válku vyhlásit pouze Kongres – zákonodárný sbor složený ze Sněmovny reprezentantů a Senátu. Odmítl svolat mimořádné zasedání Kongresu – na němž by mohlo být o válce rozhodnuto – dokud nedostane britskou odpověď.

Naštěstí Britové na Jeffersonovy požadavky přistoupili a válečné vášně postupně vychladly. Třetí prezident Spojených států projevil mimořádnou zdrženlivost, když dokázal odvrátit ničivou válku. Jeho příklad však jeho nástupci už nenasledovali.

Jeffersonova oddanost míru byla spíše výjimkou než pravidlem. Kdyby se jeho nástupce James Madison zachoval s podobnou zdrženlivostí a politickou obratností, mohla být válka z roku 1812 proti Británii možná odvrácena.

Spojené státy přitom měly vůči Britům oprávněné stížnosti, související s jejich bojem proti Francii během napoleonských válek. Zaprvé byli Američané rozhořčeni britskou praxí tzv. nátlaku na námořníky. Šlo o násilné verbování mužů do služby na válečných lodích, které tehdy praktikovala většina námořních mocností. Často to probíhalo tak, že britské lodě zastavily cizí obchodní loď a odvlekly z ní část posádky.

Napoleonské války vyvolaly obrovskou poptávku po námořnících, a Británie proto nátlak výrazně zintenzivnila. Mezi lety 1793 a 1812 takto naverbovala více než 15 000 amerických námořníků, což anglo‑americké vztahy přivedlo na pokraj zhroucení.

Zadruhé, protože Amerika obchodovala s napoleonskou Francií, uvalila Británie na americké lodě přísná omezení, která brzdila hospodářský růst. Spojené státy to vnímaly jako urážku své nezávislosti i jako porušení mezinárodního práva.

Tyto problémy však bylo možné řešit diplomaticky, kdyby Madison nepodlehl tlaku na válku. Klíčovým válečným štváčem byl Henry Clay, bojovný senátor z Kentucky. S chladnou sebejistotou prosazoval názor, že válka s Británií je nezbytná k obraně americké cti, a tvrdil, že Spojené státy mohou zároveň zabrat rozsáhlá sporná území v Britské Kanadě.

Madison se stále zdráhal pustit se do ničivé války proti Británii, ale politická nálada se rychle obracela proti němu. V Kongresu se brzy vytvořila proválečná frakce. V čele s Henrym Clayem, přezdívaná „váleční jestřábi“, neustále agitovala pro konflikt a líčila Madisona jako slabého a nerozhodného.

Madison se ještě pokusil válce vyhnout a požádal Brity o závazek, že s nátlakem na námořníky přestanou; pokud by takový slib nedali, požádal by Kongres o vyhlášení války. Britové však odmítli – námořníky nutně potřebovali. A tak Madison 1. června 1812 požádal Kongres, aby hlasoval o vyhlášení války Británii. Návrh prošel poměrem 79 hlasů ku 49.

Ironií osudu v té době Británie už souhlasila s ukončením zásahů do francouzsko‑amerického obchodu – Madison o tom ale kvůli pomalému toku informací nevěděl. Válka pro Spojené státy začala katastrofálně: neúspěšnou invazí do Kanady a obsazením Washingtonu britskými vojsky. Nakonec se však Američanům podařilo vybojovat vítězství z náruče porážky, především proto, že Británie byla plně zaměstnána napoleonskými válkami.

Další americký konflikt už proběhl pro Spojené státy mnohem hladčeji.