Přepojte se

Všichni to známe: uděláte něco téměř automaticky, a teprve potom vám dojde, jak hloupé to bylo, a přejete si, abyste to mohli vzít zpět. Někdy jde o drobnost, třeba pravopisnou chybu, jindy ale může mít takové jednání vážné následky – například když si „jen tak na památku starých časů“ zapálíte jednu cigaretu. To pak může spustit řetězec sebedestruktivního chování: nejen další cigarety, ale i vztek, sebepohrdání a pocity viny z toho, že jste znovu selhali.

Pravda je, že takové chyby děláme všichni. Ve skutečnosti je to součást toho, co nás dělá lidmi. V knize Rewire (česky Přepojte se) Richard O’Connor vysvětluje, proč tyto chyby děláme a jak je náš mozek nastavený tak, že je neděláme jen občas, ale velmi často. Naštěstí ukazuje, jak je možné náš mozek „přepojit“ a změnit své návyky, pokud se rozhodneme žít šťastněji a zdravěji.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč děláme věci, kterých později litujeme, proč máme tendenci omlouvat své chyby tím, že jsme „jenom lidi“, a také jeden z možných způsobů, jak překonat závislost.

Všichni jsme to zažili: stojíte před dvěma možnostmi, víte, která je správná, a přesto si zvolíte tu horší. Proč to děláme? Protože v nás ve skutečnosti fungují dvě „já“ – vědomé já a automatické já. Obě ovlivňují naše rozhodování.

Automatické já jedná bez našeho přímého řízení. Projevuje se třeba tehdy, když bezmyšlenkovitě sníte celý sáček chipsů u televize. Vědomé já naopak využívá rozum a uvážené rozhodování – když se například rozhodnete poprvé ochutnat chobotnici, jedná vaše vědomé já.

Když uděláte něco, čeho později litujete, bývá to obvykle proto, že převzalo kontrolu automatické já a vědomé já nezvážilo důsledky. Jíte chipsy, aniž byste o tom vůbec přemýšleli.

Chcete‑li se zbavit nějakého škodlivého chování, musíte své automatické já postupně vytrénovat tak, aby přestalo selhávat. Posilovat vědomé já, aby bylo vlivnější, je také užitečné, ale dlouhodobě je účinnější právě „přeprogramování“ automatického já.

Mozek se totiž může fyzicky měnit. Můžete ovlivnit, jak se bude vyvíjet a jak bude formovat vaše chování. Neustále v něm vznikají nové buňky a nové spoje mezi nimi. Nedávné výzkumy ukazují, že učení podporuje růst nových buněk; naše chování tedy ovlivňuje růst mozkových buněk a tím i fungování mozku.

Když nějakou činnost opakujete, nervové buňky mezi sebou vytvářejí stále více spojení. Například „jít do posilovny“ (nerv A) se propojí s „zůstat v posilovně, dokud nedokončím trénink“ (nerv B). Čím častěji budete cvičit, tím víc se z toho stane návyk. Nervy A a B se budou stále silněji propojovat.

Když si tedy vytváříme dobré návyky, postupně nahrazujeme ty špatné. Je potřeba změnit své automatické návyky z negativních na pozitivní.

Bohužel není snadné odnaučit se špatné návyky zakořeněné v našem automatickém systému. Automatické já je tvořeno množstvím návyků – některé nám prospívají, jiné nám škodí. Návyky vznikají, když se opakované vzorce chování stanou samozřejmostí a v mozku se pro ně vytvoří nové dráhy.

Dobré i špatné návyky si osvojujeme převážně nevědomě. Špatným návykem může být například to, že po práci automaticky usednete k televizi a jíte chipsy místo toho, abyste šli do posilovny. Naopak mezi dobré návyky patří třeba pravidelné čištění zubů.

Některé návyky, jako kouření, jsou zjevně škodlivé. Jindy ale mohou být destruktivní i ty návyky, které sami považujeme za „dobré“. Jedním ze zdrojů takových návyků je tzv. sebezálibné (sebeobslužné) zkreslení.

Sebezálibné zkreslení ovlivňuje, jak vidíme sami sebe i svět kolem. Úspěchy a dobré vlastnosti přičítáme sobě, zatímco za chyby a neúspěchy obviňujeme vnější okolnosti.

Představte si například muže, který bezohledně hodnotí každou ženu, kterou potká. Své chování může omlouvat slovy: „Jsem jen chlap s normálními touhami.“ Tím naznačuje, že za to vlastně nemůže. Když se mu ale daří v práci, bude to připisovat vlastní píli a vytrvalosti, a ne tomu, že má štěstí na podpůrné pracovní prostředí v rostoucím oboru.

Zajímavé je, že většina šťastných a sebevědomých lidí z tohoto sebezálibného zkreslení těží – jsou přesvědčeni, že si své štěstí a sebevědomí zaslouží. To však může být škodlivé, pokud jim to začne zkreslovat realitu. Když si někdo začne být až příliš jistý svými schopnostmi, může polevit v úsilí.

Máme tendenci ignorovat vše, co je v rozporu s našimi sebezálibnými představami. Naše přesvědčení se tak neustále posilují. Pokud vám někdo předem řekne, že určitý člověk je „hloupý“, je pravděpodobnější, že ho tak budete vnímat, až se s ním setkáte. A naopak – pokud je vám někdo představen jako profesor, budete mít tendenci vidět ho jako inteligentního.

Tato zkreslení fungují nevědomě, a proto je naše vědomé já obvykle nekoriguje. Výsledkem je, že se znovu a znovu dopouštíme stejných chyb, aniž bychom si to skutečně zvolili.