Praktická mysl

Většina z nás někdy zažila úzkost z výkonu. Ať už ve škole, v práci, v posilovně nebo při volnočasových aktivitách, tato úzkost má schopnost proniknout do naší mysli a výrazně nám ztěžovat plnění úkolů. Odkud se bere? A jak s ní můžeme bojovat?

Často si stanovujeme cíle příliš vysoko, protože věříme, že jich můžeme dosáhnout. A právě tady začíná část problému: jakmile těchto vyšších cílů dosáhneme, okamžitě si nastavíme nové, ještě náročnější. Jak se naše cíle postupně vzdalují a jsou stále hůře dosažitelné, zároveň si upíráme pocit uspokojení z toho, čeho jsme už dosáhli.

Podívejme se tedy na jiný přístup k tomu, jak v životě dosahovat toho, co chceme – s prakticky nastavenou myslí, která se neustále zlepšuje, ale bez úzkosti z výkonu. V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč je úklid garáže „po kouskách“ účinnou strategií pro zvládání velkých úkolů,
• co je technika Dělej – Pozoruj – Opravuj,
• a proč se zaměření na proces místo na konečný výsledek subjektivně cítí jako vítězství.

Někdy se zdá, že ať se čemukoli věnujeme sebevíc, vždycky se najde někdo, kdo to dělá o něco lépe než my. To je pochopitelně frustrující – a může to ovlivnit náš postoj k mnoha oblastem našeho života.

Proč nás to ale vlastně tolik frustruje? Pokud existuje jedna společná slabina, kterou sdílíme téměř všichni, je to snaha o ideály, které jsou ve skutečnosti nedosažitelné. V hlavě nosíme představu o tom, jak by měl vypadat dokonalý život, a v porovnání s tímto ideálem se ten náš jeví jako nedostatečný.

Někdo touží po lepší práci, jiný po více přátelích, další chce změnit svůj vzhled. Není asi překvapivé, že tato přehnaná očekávání jsou živena masmédii a marketingem. Stačí si vybavit všechny naleštěné, dokonalé a bohaté lidi, které vídáme v časopisech a reklamách. Většina produktů, které se nám dnes nabízejí, se snaží vzbudit dojem, že bez nich nebude náš život dost dobrý.

Vysoká očekávání samozřejmě nejsou sama o sobě špatná. Představy lepšího života nás mohou inspirovat k tvrdší práci a větším výkonům. Bohužel je ale obvykle používáme jen jako měřítko ke srovnávání. Porovnáváme svůj výkon s výkonem kolegů v práci. Když se podíváme do zrcadla, rádi srovnáváme svůj vzhled s lidmi, které potkáváme na ulici.

A je tu ještě jeden problém v tom, jak se ke svým ideálům stavíme. Místo abychom usilovali o jeden konkrétní cíl a cítili se spokojení, když ho dosáhneme, po každém úspěchu si laťku znovu zvedneme. Naše ideály se tak neustále vzdalují a my jsme nuceni se stále hnát za cíli, které po jejich dosažení přestaneme oceňovat.

Stručně řečeno, pocit, že nikdy nejsme dost dobří, je pro mnoho z nás zdrojem trvalé úzkosti. Co ale dělat, pokud nechceme žít v permanentním napětí? Pak je čas něco změnit. Jak na to, se dozvíte v následujících kapitolách.

Proč se zdá, že čím víc se blíží důležitý termín, tím lépe umíme odkládat? Je velmi stresující cítit, jak se naše soustředění rozplývá právě ve chvíli, kdy víme, že máme před sebou důležitou práci.

Často je to proto, že jsme příliš zaměstnáni představou konečného cíle, který se nám zdá vzdálený bez ohledu na to, jak tvrdě pracujeme. To nás demotivuje a negativně ovlivňuje naši produktivitu.

Místo abychom se upínali k budoucím důsledkům, potřebujeme se vrátit do přítomnosti a odvést co nejlepší práci tady a teď. Stačí k tomu jednoduchá změna perspektivy.

Přemýšlení o cíli nás může naplňovat strachem a úzkostí, a tím nás odvádět od samotného úkolu, který máme právě před sebou. Pokud se však vědomě zaměříme na přítomný okamžik, úzkost výrazně klesne. Když na chvíli odložíme myšlenky na konečný výsledek a soustředíme se na proces, kterým k němu dojdeme, začneme si všímat konkrétních pokroků – a to nás motivuje mnohem víc.

Neznamená to, že bychom neměli mít cíle. Cíle jsou zásadní, ale jsou nám k ničemu, pokud je používáme jako neustálý ukazatel toho, jak jsme „pozadu“. To nás jen demotivuje. Naše cíle by měly fungovat spíš jako kormidlo, které nám určuje směr.

Aby nás ale mohly vést, musíme zároveň rozumně reagovat na problémy, které se po cestě objeví. Místo abychom nechali emoce, aby diktovaly naše reakce, je potřeba se na chvíli zastavit a objektivně zhodnotit, co v danou chvíli funguje a co ne. Teprve potom má smysl upravit další kroky.

Představte si, že jste na bowlingu a v prvním hodu nezískáte strike. Jak zareagujete? Místo myšlenky „Teď už můžu doufat jen v devět z deseti“ zkuste zhodnotit svůj hod a při dalším pokusu se vědomě zaměřte na opravu chyb, které jste udělali poprvé.