Pouze milost

Co víte o americkém trestním soudnictví? Navštívili jste někdy některou z tamních věznic? A co takhle získat praktické zkušenosti a znalosti od právníka, který pracoval uvnitř amerického vězeňského systému a sehrál svou roli v případech projednávaných v soudních síních po celé zemi?

V knize Just Mercy autor vysvětluje, jak systém fungoval v 80. letech 20. století, jak se vyvíjel až do dnešních dnů a především jak byly různé společenské skupiny – včetně žen, dětí a lidí s duševním onemocněním – vystaveny velmi problematickému druhu „speciálního zacházení“.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak prudce vzrostla vězeňská populace od 80. let, jak se v průběhu let měnilo zacházení s pachateli s duševním onemocněním a proč byla kombinace „být mladistvým pachatelem v Alabamě v 80. letech“ mimořádně temná.

Trestní justice v Americe byla dlouhodobě předmětem veřejného zájmu, což vedlo k nesčetným filmům a televizním seriálům zachycujícím život i práci právníků, soudců a dokonce i vězňů. Když se však podíváte pod lesklý hollywoodský povrch, odhalí se drsná realita, která nemá nic společného se zábavou.

Proč? Od 80. let 20. století se americký trestní systém proměnil v systém nadměrného trestání. Tehdy začaly soudy po celé zemi ukládat extrémně přísné tresty i za drobné přestupky – zvlášť pokud měl obžalovaný jakýkoli záznam v rejstříku trestů. Výsledkem bylo, že i za relativně malý trestný čin jste mohli dostat doživotní trest.

Zatímco na začátku 80. let bylo v Americe za drogové delikty uvězněno 41 000 lidí, dnes je to přibližně 500 000. Tento fakt je obzvlášť šokující, vezmeme‑li v úvahu, že užívání drog v 80. letech teprve začínalo prudce narůstat. Je tedy zřejmé, že došlo k zásadní změně jak v typech ukládaných trestů, tak v tom, jak veřejnost vnímá „spravedlivé potrestání“.

Autor například v 80. letech potkal ženu, která si odpykávala dlouhý trest. Její „zločin“? Napsala pět nekrytých šeků, každý na méně než 150 dolarů, aby mohla koupit vánoční dárky pro své děti.

Extrémní tresty však vyvolaly další extrém: masové uvěznění. Logika je jednoduchá – čím více lidí zavřete za drobné trestné činy, tím více se věznice přeplňují. A právě proto dnes Spojené státy čelí celonárodní krizi masového uvěznění.

Počet vězňů v Americe vzrostl z přibližně 300 000 na začátku 70. let na dnešních 2,3 milionu. A to ani nezahrnuje dalších šest milionů lidí, kteří jsou v současnosti na podmínce nebo pod probačním dohledem. Statisticky to znamená, že jeden z každých patnácti lidí narozených v roce 2001 stráví během svého života nějaký čas ve vězení.

Odkud se tedy vzali všichni tito „noví zločinci“?

Masové uvěznění a nadměrné tresty jsou samy o sobě děsivou realitou, situace je však ještě horší, když se podíváte na to, kdo je nejčastějším terčem. Afroameričané se stali oběťmi vadného trestního systému.

Jak k tomu dochází? Rasové předsudky, hluboce zakořeněné v americké společnosti, vedou k tomu, že Afroameričané jsou neustále podezříváni. Černí lidé jsou proto mnohem častěji považováni za podezřelé z trestné činnosti než jejich bílí protějšky.

Zatímco je šokující, že jeden z patnácti Američanů během života skončí ve vězení, ještě znepokojivější je, že u Afroameričanů je to jeden ze tří.

Autor, sám Afroameričan, vzpomíná na setkání s policií v Atlantě. Jedné noci zaparkoval před svým domem a rozhodl se zůstat asi 15 minut v autě a poslouchat svou oblíbenou kapelu v rádiu. Než se nadál, zastavilo u něj vozidlo zásahové jednotky SWAT a on se ocitl tváří v tvář hlavni pistole policisty. Policisté mu nezákonně prohledali auto a nakonec mu řekli, že by měl být vděčný, že ho nechali jít.

Autorova zkušenost, která je pro černé Američany až příliš běžná, však není jediným způsobem, jakým jsou v trestním systému znevýhodňováni. Afroameričané často nedostávají spravedlivý proces.

Zatímco autor sám nic neprovedl a neměl důvod se bát, mnoho dalších lidí v jeho situaci čelilo velmi vážným následkům. Proč jsou Afroameričané odsuzováni za zločiny, které nespáchali? Protože americký trestní systém jim dlouhodobě ztěžoval prokázat nevinu.

Například už rozhodnutí Nejvyššího soudu z 80. let 19. století prohlásilo vylučování porotců na základě rasy za protiústavní. Přesto zůstávaly poroty zcela nebo téměř výhradně bílé až do 80. let 20. století – tedy plných sto let. Soudy si totiž vždy našly zástupný důvod, proč černým porotcům odepřít možnost zasednout v porotě.

To znamenalo, že Afroameričané často stáli před porotami složenými výhradně z bílých porotců, a to i v okresech, kde tvořili většinu obyvatel.