Portfolia chudých

Přispěli jste někdy penězi organizaci Oxfam? Možná jste poslali dar Save the Children nebo Christian Aid? Je pravděpodobné, že mnozí z vás v nějakém okamžiku svého života podpořili organizaci zaměřenou na pomoc nejchudším lidem na světě.

Když v médiích vidíme záběry hladových a chudých lidí, spontánně cítíme, že potřebují naši pomoc. To nás často vede k tomu, že pošleme peníze neziskovým organizacím a charitám. Nemusí to však být ten nejlepší způsob, jak pomoci.

Tato kniha vysvětluje, proč je pohled bohatého světa na globální chudobu často nepřesný. Extrémní chudoba z lidí nedělá pasivní „případy pro charitu“, kteří se nedokážou postarat sami o sebe. Naopak: lidé žijící v chudobě bývají mimořádně finančně vynalézaví a využívají řadu složitých sítí, jak získávat kapitál a investovat.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak lidé, kteří neumějí číst a psát, dokážou sledovat své finanční závazky; proč život „za 2 dolary na den“ není takový, jak se na první pohled zdá; a proč už samotný přístup k bankovnímu účtu může být jednou z cest z chudoby.

Když slyšíme o lidech žijících v extrémní chudobě – tedy o těch, kteří přežívají s pouhými dvěma dolary denně – máme tendenci předpokládat, že vedou jedny z nejtěžších životů na světě. A to je jen první z řady domněnek, které si o nejchudších lidech vytváříme.

Často si také myslíme, že kdo má málo peněz, utratí všechno hned, jakmile je dostane. Ani to ale neodpovídá skutečnosti. Lidé, kteří v průměru žijí z méně než dvou dolarů denně, si obvykle odkládají malé částky stranou – jako rezervu na nečekané výdaje a na překlenutí období bez příjmu.

Například Hamid z Bangladéše si vždy nechává něco v hotovosti pro případ nouze, doma má schované peníze na jídlo a zároveň si odkládá určitou částku na vylepšení svého domu.

Protože většina nejchudších lidí na světě je negramotná, sledují a spravují své finance především ústně – prostřednictvím komunikace s rodinou a přáteli. Manžel může například říct ženě, že chce ušetřit na školní potřeby pro děti: vezme si práci v místním obchodě, aby něco vydělal, a zbytek si půjčí od souseda. Jakmile má plán, manželka mu může připomínat, aby se ho držel a plnil své závazky.

Schopnost takto spravovat peníze je pro lidi žijící v extrémní chudobě naprosto zásadní. Jejich příjmy jsou totiž obvykle nepravidelné, a splácení půjček je proto velmi obtížné. Farmáři například vydělají téměř celý roční příjem během dvou či tří vrcholných měsíců sklizně a po zbytek roku mají jen minimum peněz. Není divu, že je pro ně těžké udržet přehled o měsíčních splátkách v obdobích, kdy téměř nic nevydělávají. O to důležitější je pro ně dobré finanční plánování.

Když se vaši přátelé ocitnou v nesnázích, mohou se na vás spolehnout, že jim pomůžete. A když se do potíží dostanete vy, víte, že vám to oplatí. Stejně to funguje i u nejchudších lidí na světě.

Navzdory bídě, v níž žijí, se lidé v těchto komunitách dokážou semknout a pomoci tomu, kdo to právě potřebuje. Jak formální, tak neformální dohody a „sociální smlouvy“ posilují jejich finanční odolnost.

Jednou z běžných formálních dohod v komunitách, kde lidé žijí z méně než dvou dolarů denně, jsou kolektivní investice – společné snahy o zvýšení příjmů všech zúčastněných. Některé banky, například Grameen Bank založená Muhammadem Yunusem, se zaměřují na poskytování půjček právě těmto chudým komunitám. Přístup k úvěrům umožňuje lidem v chudobě shromáždit kapitál potřebný k rozjezdu drobných podniků a společně zvyšovat své příjmy.

Vedle toho existují i neformální dohody mezi lidmi, kteří se ocitnou ve finanční tísni. Je například běžné, že lidé bez stálého bydlení dostávají neoficiální půjčky od obchodníka nebo přítele, který má to štěstí, že má pravidelný příjem. Tyto neformální úvěry pomáhají lidem v chudobě udržet si alespoň základní životní standard i v těžkých obdobích.

Finanční vzájemnost a spolupráce jsou však jen dvě z forem pomoci, které si nejchudší lidé poskytují. Protože peněz je v těchto komunitách trvale nedostatek, členové si navzájem nabízejí i praktickou, nefinanční podporu. Žena si může například půjčit trochu soli nebo hrnek rýže na večeři a později to vrátit, nebo oplatit jiným darem, třeba kouskem sýra.

Těsná sousedská a přátelská pouta v chudých komunitách navíc zahrnují i širokou škálu nemateriální podpory – od hlídání dětí přes emocionální oporu až po péči o nemocné.