Populismus

Není pochyb o tom, že jste už o populismu slyšeli. Tento pojem se spojuje se vzestupem pravicových stran v Evropě i levicových hnutí v Latinské Americe. A samozřejmě nesmíme zapomenout na konzervativní populistickou vzpouru, která vedla ke zvolení Donalda Trumpa.

Jak je ale možné, že jediný termín popisuje tak široké spektrum politických stran? Především proto, že populismus je méně politická ideologie než politická strategie. Populisté dokážou mobilizovat masy lidí proti takzvaným zkorumpovaným elitám, využít rozšířené nespokojenosti ve společnosti a proměnit ji v politický úspěch.

S rostoucím významem populismu je porozumění vnitřním mechanismům této politické strategie důležitější než kdy dříve. V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč se populismus vždy váže na nějakou „hostitelskou“ ideologii,
• jak populista Silvio Berlusconi dokázal obrátit obvinění ze sexuálního zneužívání ve svůj prospěch,
• a jak finanční krize v letech 2007–2008 přispěla k celosvětovému vzestupu populismu.

V posledních letech se pojem populismus objevuje v politickém i mediálním diskurzu stále častěji. Přestože jde o rostoucí politický fenomén, bývá často nepochopen a místo jako skutečná politická strategie je používán spíše jako módní nálepka. Slouží k popisu politických hnutí jak na levici, tak na pravici – od levicové prezidentské kampaně Bernieho Sanderse v roce 2016 až po vzestup pravicového nacionalismu v Evropě.

Co ale populismus vlastně je? Můžeme ho definovat jako politické vidění světa, v němž je společnost rozdělena na dva protikladné tábory – „lid“ a „elity“. Populismus zároveň tvrdí, že politika by se měla řídit „vůlí lidu“.

Populistické pojetí lidu může mít různé podoby – lid jako suverén, jako „obyčejní lidé“ nebo jako národ – případně kombinaci těchto tří významů.

• V pojetí lidu jako suveréna by politickou moc měli držet sami lidé, nikoli elity.
• V pojetí „obyčejného lidu“ jde o zdůraznění sdíleného socioekonomického postavení.
• V pojetí lidu jako národa tvoří lid národní společenství.

Zkorumpované elity stojí v opozici vůči těmto různým představám lidu. Může jít o vládnoucí politickou třídu, mainstreamová média nebo nejbohatší vrstvy společnosti. V populistickém vidění světa navíc různé složky elit často spolupracují a vzájemně se podporují. Například bohatí jsou vnímáni jako ti, kdo podporují politické elity ve vlastním zájmu a proti vůli lidu.

Tím se dostáváme k poslednímu klíčovému prvku populismu, který souvisí s tím, co osvícenský filozof Jean‑Jacques Rousseau nazval „volonté générale“, tedy obecná vůle. Rousseau tímto pojmem označoval schopnost lidu spojit se a prosadit změnu, která je pro něj jako celek prospěšná.

Právě skrze tuto obecnou vůli vstupuje na scénu charismatický populistický vůdce. Musí být schopen tuto obecnou vůli lidu rozpoznat a zároveň kolem ní vytvořit komunitu jednotlivců, kteří se s ní ztotožní.

Na obou stranách Atlantiku přitahují levicová i pravicová populistická hnutí v našem veřejném prostoru stále větší pozornost. Ačkoli mnohá z nich sdílejí řadu společných rysů, vyrůstají z velmi odlišných politických kontextů. Proto také často vypadají značně rozdílně.

Tyto rozdíly jsou ještě zřetelnější, když se zaměříme na různé „hostitelské ideologie“, k nimž se populismus připojuje – od socialismu v případě levicového populismu až po nacionalismus u populismu pravicového.

V USA jednadvacátého století se význam hostitelských ideologií dobře ukazuje na dvou populistických hnutích, která vzešla z Velké recese: levicovém hnutí Occupy Wall Street a pravicovém hnutí Tea Party.

Na první pohled mají obě skupiny mnoho společného – obě se bouřily proti vládním záchranným balíčkům po finanční krizi v letech 2007–2008 a snažily se bránit „obyčejné Američany“, často označované jako „Main Street“, proti zkorumpovaným elitám symbolizovaným „Wall Street“.

Tady však podobnosti mezi Occupy a Tea Party v podstatě končí – a právě zde se ukazuje význam hostitelských ideologií.

Occupy Wall Street prosazovalo inkluzivní, levicový populismus zaměřený na obranu všech marginalizovaných Američanů – „99 procent“ – proti tomu, co považovalo za zkorumpovaný finanční systém podporovaný politickými elitami ve Washingtonu a finančníky z Wall Street, tedy „1 procentem“.

Naproti tomu populistické hnutí Tea Party vycházelo z exkluzivní, konzervativní hostitelské ideologie. I ono odmítalo vládní záchranné balíčky, ale mělo zcela jinou představu o tom, kdo tvoří elitu. Podle Tea Party nebyla Wall Street sama o sobě hlavním viníkem problémů obyčejných lidí. Hnutí se vymezovalo také vůči kulturní elitě symbolizované Hollywoodem, liberální akademickou obcí a Demokratickou stranou. Tyto skupiny podle něj šířily „neamerické“ myšlenky, které vedly k politice silného státu, například k záchranným balíčkům.

Geografický kontext a místní problémy hrají v charakteru populistických hnutí zásadní roli. V globalizovaném světě však význam hostitelských ideologií zároveň způsobuje, že populistická hnutí v různých regionech mohou sdílet mnoho společných rysů.

V Evropě vedly politické reakce na finanční krizi v letech 2007–2008 ke vzniku populistických hnutí podobných Occupy Wall Street. V ekonomicky těžce zasaženém Řecku se například levicová populistická strana Syriza dostala k moci tím, že mobilizovala marginalizovaný řecký lid proti ekonomickým elitám. Ačkoli zde „nepřátelskou elitou“ nebyla Wall Street, vina za hospodářské potíže byla podobně kladena na Evropskou centrální banku a Mezinárodní měnový fond.