Politický řád a politický úpadek

Na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let se začaly hroutit autoritářské komunistické režimy ve východoevropském bloku. Konec studené války byl na dohled a zdálo se, že západní demokracie zvítězily. V té době Francis Fukuyama prohlásil, že tento okamžik znamená „konec dějin“, a tato formulace, stejně jako Fukuyama sám, rychle proslula.

Byl to ale skutečně konec dějin? A opravdu demokracie od pádu komunistických režimů vzkvétala?

V této knize se podíváme blíže na to, jak se demokracie po celém světě potýkají s novými výzvami, se zvláštním důrazem na Spojené státy. Zkoumáním toho, v jakém smyslu je americká demokracie v hlubokém úpadku, získáte představu o tom, jak by mohla vypadat budoucnost demokracie a jaké instituce jsou nezbytné k tomu, aby měla co nejlepší šanci na přežití.

V době rostoucího populismu jsou tyto poznatky klíčové pro zajištění budoucnosti demokratického zřízení. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• jak 12 000 registrovaných lobbistických firem ve Washingtonu ovlivňuje demokracii,
• proč je úpadek střední třídy vážným problémem,
• a v čem je americká Lesní služba výmluvným příkladem upadajících amerických institucí.

Slovo demokracie se používá velmi často – v politických diskusích, filozofických debatách i kulturních kritikách. Je také ústředním tématem této knihy, proto si nejprve vyjasněme, co tímto pojmem myslíme.

Zjednodušeně řečeno je demokracie vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid. V roce 1789 vtělila americká ústava demokratické ideály rovnosti a spravedlivého zastoupení do radikálně nového politického rámce. Hodnoty zakotvené v ústavě však byly po většinu raných dějin země do značné míry ignorovány a Spojené státy měly až do devatenáctého století slabý a hluboce zkorumpovaný politický systém.

Zboží a služby se běžně směňovaly za politickou podporu a – jak se dalo čekat – největší politickou moc měli bohatí a vlivní. Ke konci devatenáctého století se však začalo něco měnit: americká federální vláda vstoupila do období zásadní proměny. Do poloviny dvacátého století se z ní stal nezávislý, efektivní a hodnotově orientovaný politický aktér.

Tato proměna začala progresivním hnutím, v jehož čele stáli politici jako Theodore Roosevelt, který se pustil do rozbíjení velkých podnikových konglomerátů. Na jeho práci navázala politika Nového údělu, jež americkým občanům přinesla zdravotní a sociální zabezpečení.

Industrializace zároveň proměnila tradiční sociální struktury a stala se hnací silou společenských změn. Od Afroameričanů po sufražetky – celá řada nově posílených politických aktérů začala otřásat starým, zkorumpovaným systémem.

V roce 1989 se zdálo, že demokracie dosáhla vrcholu. Autor ve své zásadní knize Konec dějin tvrdil, že pád komunismu znamená triumf demokracie a že její globální rozšíření je nevyhnutelnou cestou budoucího vývoje.

Skutečně se počet demokracií ve světě zvýšil z pouhých 35 v roce 1970 na téměř 120 v roce 2010 – tedy na zhruba 60 procent všech států. Jak se však demokracie šířila, narážela na řadu překážek – a to platí i pro demokracii ve Spojených státech.

Než se ale do těchto problémů ponoříme hlouběji, podívejme se, co vlastně dělá demokracii funkční.

Už od dob Aristotela filozofové tvrdí, že střední třída je klíčová pro zdravé státy a fungující demokracii. Co ale vlastně střední třída je? Její vymezení může být poměrně složité.

V politologii se pojem střední třída vztahuje k určitému sociálnímu a vzdělanostnímu statusu. Pro ilustraci si představme chudého člověka s nízkým společenským postavením a omezeným vzděláním, který získá novou, lépe placenou práci. Z pohledu politologa se tím posune do střední třídy; pokud ale o práci přijde, opět se propadne do chudoby. Je nepravděpodobné, že by dokázal zorganizovat politický protest proti svému návratu do bídy – bude příliš zaměstnán snahou každý týden vůbec přežít.

Nyní si představme člověka ze střední třídy s vysokoškolským vzděláním, který obtížně hledá zaměstnání. V důsledku dlouhodobé nezaměstnanosti klesá na nižší sociální příčku. Takový člověk se však mnohem pravděpodobněji zapojí do politického dění a bude proti svému pádu do chudoby protestovat.

Co by se stalo, kdyby střední třída masivně vzrostla a početně zastínila ostatní sociální vrstvy? V okamžiku, kdy by se něco pokazilo, bychom slyšeli mnohem více protestních hlasů. A právě to podpořilo šíření demokracie – globální vzestup střední třídy.

Mezinárodní studie ukazují, že lidé ze střední třídy kladou větší důraz na demokracii a individuální svobodu. Mají také tendenci být tolerantnější k odlišným životním stylům než lidé z nižších vrstev.

Výzkum amerického ekonoma Williama Easterlyho ukazuje, že vyšší míra ekonomického růstu, lepší vzdělání, zdravotní stav obyvatel a občanská stabilita souvisejí s existencí početné střední třídy. Ta je zase spojena s hodnotami, jako jsou sebeovládání, silná pracovní morálka a důraz na dlouhodobé spoření a investice.

Dánsko a Francie vděčí za svůj přechod k demokracii v devatenáctém století právě střední třídě. Díky svým středním třídám se Švédsko, Německo, Británie a mnoho dalších zemí plně demokratizovaly na počátku dvacátého století. Ve vyspělém západním světě byla střední třída doslova základem demokracie.