Politické kmeny

Často se říká, že žijeme v éře populismu. Rozzlobené skupiny, které se bouří proti „establishmentu“, se staly novým normálem. Od Chávezovy Venezuely přes brexitovou Británii až po Trumpovu Ameriku je politický život mnohem hlasitější a vzteklejší než dřív.

Když se ale podíváme blíž, platí staré rčení, že k tanci jsou potřeba dva. Antipopulisté umějí vracet úder stejně dobře jako populisté. Na každého zapáleného Trumpova příznivce, který útočí na pobřežní elity, připadá rozhořčený liberál, který pohrdá „venkovany“, jež zvolili současného prezidenta Spojených států.

Co se tedy ve skutečnosti děje? Uznávaná americká autorka a profesorka práva Amy Chua nabízí teorii: chcete‑li pochopit dnešní svět, musíte začít u kmenovosti. Rozdělování do kmenů je podle ní hluboce lidský instinkt. Ať už na fotbalovém hřišti, na bojišti, u volebních uren nebo v soudní síni, často právě kmenová identita určuje lidské chování.

To znamená, že bychom kmenovosti měli věnovat vážnou pozornost. Podle autorky právě její přehlížení stojí za některými z největších chyb v zahraniční politice posledních desetiletí. V následujících kapitolách uvidíte, jak kmenovost ovlivnila výsledek války ve Vietnamu, co má společného s identitární politikou a proč kmenové konflikty ztěžují přechod k demokracii.

Proč v nás týmy, kluby a jiné skupiny vyvolávají tak silné emoce? Lidé jsou instinktivně kmenová stvoření. Máme silný pocit skupinové identity. Chceme sdílet pocit sounáležitosti s ostatními, kteří jsou nám podobní.

Kmeny se mohou vytvářet kolem nejrůznějších věcí. Nejde však jen o to, mít s ostatními něco společného. Stejně důležitý je i prvek vylučování – kdo do skupiny nepatří.

Jak kmeny fungují? Především stojí na sdíleném poutu. Tím může být etnický původ, náboženství, politické názory, společné zájmy či jiné sdílené rysy. Za druhé, kmeny mění způsob, jakým jejich členové přemýšlejí o světě. Identita jednotlivce se často těsně propojí s identitou kmene, takže je ochoten dělat pro prospěch své skupiny věci, které by jako izolovaný jednotlivec neudělal.

Kmenovost – tedy tendence sdružovat se do kmenů – se v debatách o zahraniční politice často přehlíží. To je chyba. Ve skutečnosti je kmenovost klíčem k pochopení toho, jak jednat s jinými zeměmi.

Zvláště americká zahraniční politika bývá formována představou, že národy jsou homogenní celky. Vnitřní podskupiny či kmeny se jednoduše neberou v potaz. Částečně je to tím, že Spojené státy jsou „superkmenem“ – zemí složenou z mnoha kmenů, které spojuje sdílená národní identita. Američtí tvůrci politik proto často předpokládají, že i v jiných zemích existuje silné pouto k národu, které převažuje nad kmenovými loajalitami občanů.

V mnoha případech to ale vůbec neplatí. Kmenové identity často převažují nad loajalitou k národnímu státu. A jak uvidíme v dalších kapitolách, zahraniční politika, která kmenovost ignoruje, může mít ničivé dlouhodobé následky.

V teorii není důvod, proč by kmeny nemohly pokojně koexistovat. V praxi však skutečné mocenské nerovnosti tuto možnost výrazně ztěžují. Je‑li jeden kmen silnější než jiný, může nakonec slabší skupinu potlačit. To pak vyvolává dlouhodobou zášť.

Tržně dominantní menšiny – kmeny, které ovládají většinu zdrojů v zemi, přestože početně tvoří menšinu – jsou v mnoha státech hlavním zdrojem kmenového napětí. Ať už je spojuje náboženství, etnicita či něco jiného, jejich klíčovým znakem je nepoměrné bohatství.

Bílí Venezuelané evropského původu byli příkladem tržně dominantní menšiny. Když se však k moci dostal Hugo Chávez, představitel početné chudší většiny tmavé pleti, byli odstaveni.

Další dobrý příklad nabízí Afghánistán. Tam byla malá, ale bohatá tádžická menšina nakonec vytlačena Talibanem, který se dostal k moci díky podpoře paštunské většiny. Taliban měl ovšem i mocné podporovatele mimo Afghánistán. Spojené státy mu dodávaly zbraně prostřednictvím Muhammada Zijá‑ul‑Haka, antikomunistického diktátora sousedního Pákistánu.

Jenže Zíjova agenda nebyla taková, jak si američtí politici představovali. Jeho hlavním cílem nebylo porazit komunisty v Afghánistánu, ale posílit fundamentalistický islám. Jde o ukázkový příklad toho, jak Spojené státy nedokázaly rozpoznat skutečné ambice svých údajných spojenců a mylně předpokládaly, že ostatní chtějí totéž co ony.

Otázka, co má nahradit právě svrženou tržně dominantní menšinu, je složitá. Jednou z oblíbených možností je odklon od autoritářské vlády a vybudování demokratických institucí. To však může katastrofálně selhat, pokud tvůrci politik nezohlední kmenové vztahy.

Orientace v této přechodné fázi není snadná. Tržně dominantní menšina se pochopitelně zdráhá vzdát se moci. Západní mocnosti se domnívají, že napravují historickou křivdu, když pomáhají většinovému kmeni dostat se k moci prostřednictvím voleb. Tím však často vytvářejí nové problémy.

Většina se může snažit o odplatu a začít utlačovat menšinu, která nad ní dříve vládla. A menšina se zase může pokoušet nový režim destabilizovat, aby znovu získala vliv. Všechny tyto faktory činí toto prostředí pro zahraniční tvůrce politik mimořádně složitým.

V další kapitole se podíváme blíže na některé příklady západního zasahování do kmenově rozdělených společností. Uvidíme, že intervence často vedou k růstu napětí mezi tržně dominantními menšinami a chudými většinami.