Plán pro revoluci

Slovo „revoluce“ v nás obvykle vyvolává představy barikád a ozbrojeného boje. Nemusí to tak ale být. Od Gándhího úspěšného odporu proti Britům až po svržení srbského diktátora Slobodana Miloševiče se nenásilná revoluční hnutí opakovaně ukázala jako účinný nástroj změny světa k lepšímu.

Následující kapitoly vás provedou úspěšnými nenásilnými strategiemi, které političtí aktivisté – včetně autora Srdji Popoviće – použili ke svržení diktátorů, postavení se moci a odporu proti útlaku. Nezáleží na tom, zda jste zkušený aktivista, nebo jen znepokojený občan – metody zde popsané může použít kdokoli, kdekoli, aby dosáhl demokratické změny.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• co jsou „pilíře moci“ a jak s nimi otřást,
• jak používat humor jako revoluční nástroj,
• a proč jsou nenásilné akce vždy účinnější než jejich násilné protějšky.

Na počátku je jakékoli revoluční hnutí pro veřejnost relativně neznámé, což ztěžuje získávání příznivců. Proto si hnutí nejprve potřebují vybudovat jméno, teprve potom mohou přitahovat davy.

Nejúčinnější strategií je vybírat si malé, vyhratelné bitvy. Některé z nejmocnějších nenásilných revolucí v nedávné historii začaly právě takto.

Vezměme si například Gándhího dlouhý pochod za nezávislost Indie. Začal menší akcí, která vešla do dějin jako „Pochod za sůl“ v roce 1930. Šlo o reakci na vysoké daně ze soli, které uvalila Britská říše. Gándhí si uvědomil, že sůl je pro každého nezbytná, a vydal se na měsíční pochod k moři, na jehož konci chtěl získat sůl z mořské vody. Když jeho cesta dospěla ke konci, připojilo se k němu už 12 000 lidí. Britové byli zaskočeni a byli nuceni daň ze soli zrušit. Tímto způsobem získal Gándhí pro své hnutí dynamiku a proslulost, které mu později pomohly vyhrát mnohem větší bitvy.

Malá vítězství jsou tedy klíčová. A co projevy? Mnoho lidí věří, že k ovlivnění společenských změn jsou nezbytné inspirativní řeči. Ve skutečnosti je toho ale potřeba mnohem víc.

Podívejme se na Harveyho Milka, amerického politika a prvního otevřeně homosexuálního člověka, který byl ve Spojených státech zvolen do veřejné funkce. Když začínal svou politickou kariéru, domníval se, že cestou k získání příznivců je pronášet projevy o tématech, na nichž mu záleželo. Tato strategie se však neosvědčila a on dvakrát prohrál volby.

Poučil se z neúspěchů, přepracoval svou strategii a začal vést kampaň za něco, na čem záleželo všem obyvatelům jeho domovského San Franciska: proti psím exkrementům, které zamořovaly městské parky. Kampaň se nakonec setkala s obrovským úspěchem. Milk si vybudoval jméno a v roce 1977 byl zvolen do místní samosprávy.

Hnutí vznikají proto, aby inspirovala lidi k akci – a to se snáz řekne, než udělá. Aby se lidé skutečně pohnuli, potřebujete vizi budoucnosti, za kterou se vaši stoupenci mohou postavit.

V případě srbského hnutí Otpor! se tato vize soustředila na otevřenost vůči světu – silnou touhu, která nakonec vedla ke svržení diktátora Slobodana Miloševiče.

Po pádu komunistické Jugoslávie se Miloševič dostal k moci v Srbsku a nastolil autoritářský režim. Diktatura zakázala veškerou zahraniční hudbu a rozpoutala propagandistickou kampaň proti sousedním zemím. Právě v této napjaté atmosféře vznikl Otpor!. Mladí členové hnutí toužili znovu poznávat a užívat si kultury jiných zemí, jak tomu bylo dříve. Představovali si Srbsko otevřené světu.

I když jejich hnutí nikdy nezískalo politický mandát, sehrálo klíčovou roli při svržení Miloševiče v roce 2000. Výsledkem je, že Srbsko je dnes mnohem otevřenější zemí.

Podobný příklad najdeme v jihoasijském ostrovním státě Maledivy. Tam vize opozice – vytáhnout chudé občany z bídy – dodala potřebnou energii k převzetí moci.

V roce 2008, kdy se Maledivy připravovaly na první demokratické volby po třiceti letech, hledala politická strana stojící proti diktátorovi Maumúnu Abdulu Gayoomovi vizi, která by dokázala mobilizovat voliče. Aby si udělali jasnější představu, jak by taková vize mohla vypadat, vydal se jeden z členů skupiny, Imran Zahir, na cestu po zemi.

Navštívil několik odlehlých ostrovů, kde žili staří lidé, kteří neměli nic jiného na práci než zírat na oceán. Neměli žádné zaměstnání a byli zcela závislí na svých dětech, pokud šlo o jídlo a léky. Bylo okamžitě zřejmé, že potřebují finanční pomoc a zdravotní péči.

Opozice proto zahájila kampaň za Maledivy s veřejným sociálním systémem důchodů a zdravotní péče. Tuto vizi předložila voličům – a přidala k ní i bezplatnou porci rýžového pudinku. Opozice tak ve volbách v roce 2008 zvítězila.