Písně Ameriky

Co utváří duši národa? Váš učitel dějepisu možná zdůrazňoval roli politiky, válek a společenského aktivismu při budování státu. Pravděpodobně ale opomněl, jakou roli sehrála hudba při formování snů, víry a směru celé země. Hudba přitom není jen prostým soundtrackem k důležitým událostem – často byla jejich hybnou silou. Povzbuzovala hlavní aktéry dějin a vtělovala jejich naděje i obavy.

V tomto shrnutí se připojíte k nositeli Pulitzerovy ceny Jonu Meachamovi a držiteli ceny Grammy Timu McGrawovi na fascinující cestě bohatým hudebním dědictvím Spojených států. Od americké revoluce přes Velkou hospodářskou krizi až po válku ve Vietnamu objevíte písně, které tvořily pozadí amerických triumfů, konfliktů i protestů. Tyto úryvky přibližují kulturní dopad ikon, jako jsou Bing Crosby, Johnny Cash či Elvis Presley, a nahlížejí na americkou minulost skrze její nejznámější hlasy.

V následujících kapitolách se dozvíte:

• jak vznikla americká hymna v plamenech bitvy,
• proč američtí vojáci ve Vietnamu milovali Arethu Franklin,
• jak původní obyvatelé Ameriky vyjadřovali svou bolest prostřednictvím písní.

Dne 10. června 1768 byl Boston na pokraji vzpoury. Britský celní úředník John Harrison se pokusil zabavit místní loď s tvrzením, že její americký majitel nezaplatil dostatečné daně z nákladu. Obyvatelé Bostonu reagovali tím, že na své britské nadřízené házeli cihly, kameny i nadávky.

Ačkoli Britové toho dne nebyli poraženi, z bostonského povstání vzešlo něco jiného – píseň. Po nepokojích byl pensylvánský kolonista John Dickinson inspirován k napsání veršů o právu kolonistů na sebeurčení. Píseň nazvaná „Liberty Song“ („Píseň svobody“) vyzývala jeho krajany, aby se „spojili ruku v ruce“ a odpověděli na „výzvu spravedlivé svobody“.

Tato rebelská píseň měla okamžitý dopad. Po jejím otištění v Boston Gazette vyšli lidé po celém městě ze svých domovů s jakýmikoli hudebními nástroji, které měli po ruce, a zpívali ji v ulicích.

Proč si píseň tak rychle získala popularitu? Byla jednou z prvních, které propojily myšlenku americké nezávislosti s hudbou. Zasáhla lidi emocionálně způsobem, jakého suché politické texty nedokázaly dosáhnout. „Liberty Song“ navíc Američanům ukázala, jakou sílu může mít jednota, když společně vyjdou do ulic a zpívají.

I díky jednotlivcům, jako byl Dickinson, a jejich povzbuzujícím poselstvím svobody Amerika v roce 1776 konečně podepsala Deklaraci nezávislosti. Tato zásadní událost však bohužel nezajistila svobodu všem. Pro ženy a Afroameričany se život v zásadě nezměnil – ženy zůstávaly podřízené a většina černochů nadále žila v otroctví.

Přesto i tyto marginalizované skupiny v revoluční Americe vyjadřovaly svou touhu po svobodě prostřednictvím písní. V roce 1795 se například v novinách Philadelphia Minerva objevila píseň „Práva žen“, napsaná na známou melodii „God Save the King“ („Bože, chraň krále“). Proklamovala, že „žena je svobodná“ a neměla by „ustupovat otrockému strachu“.

O dvacet let dříve se jiné americké ženě podařilo volat po osvobození prostřednictvím poezie. Jmenovala se Phillis Wheatley a byla vzdělanou otrokyní. Ve sbírce veršů „On Being Brought from Africa to America“ („Když jsem byla přivedena z Afriky do Ameriky“) se Wheatley dotkla tabuizovaného tématu rovnosti. Napsala: „Negři, černí jako Kain, mohou být zdokonaleni a připojit se k andělskému průvodu.“

Je pozoruhodné, že Wheatley byla tak talentovaná spisovatelka, že některé její básně se dostaly až na stůl George Washingtona a byly otištěny po jeho osobním schválení.

Některé písně se rodí v plamenech bitvy. V roce 1814 stále ještě američtí obyvatelé bojovali s britskou korunou o uznání své Deklarace nezávislosti. U pevnosti Fort McHenry v Baltimoru 13. srpna britské námořnictvo neúnavně bombardovalo americké pozice dělostřeleckou a minometnou palbou.

Právník z Washingtonu Francis Scott Key sledoval průběh bitvy z lodi. Když padla noc, obával se, jakou zkázu ráno spatří. Bylo přes noc všechno ztraceno?

Když však svítalo, Key skrze kouř a mlhu uviděl něco hluboce dojemného – hvězdami posetou vlajku. Americká vlajka se vzdorovitě třepotala ve větru. Jeho krajané utrpěli těžké rány, ale nebyli poraženi. Inspirován jejich odhodláním tváří v tvář nepřízni osudu se Key vrátil do svého hotelu v Baltimoru a přetavil své vlastenecké pocity do veršů, z nichž vznikla píseň „The Star-Spangled Banner“ („Hvězdami posetá vlajka“).

V této dojemné písni, plné touhy po vítězství a svobodě, Key vzpomíná, jak „bomby praskající ve vzduchu dokazovaly, že naše vlajka stále tam byla“. Na rozdíl od „Písně svobody“ Johna Dickinsona, jejíž texty odkazují na abstraktnější pojetí svobody, se „Hvězdami posetá vlajka“ soustředí na konkrétní symbol nezávislosti – samotnou americkou vlajku. Ta byla už od dob revoluce symbolem rovnosti a vytrvalosti Spojených kolonií.

Keyova píseň se stala okamžitým hitem, ale oficiální národní hymnou se „Hvězdami posetá vlajka“ stala až v roce 1931.

Jiné americké písně napsané v dobách konfliktu však neměly tak triumfální vyústění. Ačkoli kolonisté nakonec získali nezávislost na Británii, původní obyvatelé Ameriky čelili zcela odlišnému osudu. V devatenáctém století byli vyháněni ze svých území a zažívali hlad, bídu i genocidu.

Mnoho písní z této doby zachycuje jejich touhu po svobodě. V jedné písni kmene Choctaw, vzniklé ve 30. letech 19. století, kdy byli Choctawové násilně vyhnáni ze svých anglických sídel v Mississippi, neznámý autor zpívá: „Až zemřu, budu v dobré zemi.“ Takové texty vyjadřují touhu po spáse a zároveň bolestné pochopení, že v tomto životě pravděpodobně nepřijde.

V případě původních obyvatel Ameriky se tyto pocity bohužel ukázaly být děsivě prorocké.