Peloponéská válka

Po tři desetiletí na konci pátého století před naším letopočtem proti sobě stála dvě impéria: Athény a Sparta. Šlo o válku, jakou svět dosud nepoznal. Dříve se obrovské armády seřadily do uspořádaných šiků a střetly se na rozlehlých polích. Jedna strana byla prohlášena za vítěze – a tím to skončilo.

Peloponéská válka však byla jiná. Většina bojů se odehrávala na moři, kde měla zkušenější námořní velmoc Athény výhodu. Zároveň to byla válka povstání: spojenci na obou stranách byli zranitelní vůči rebeliím, které přerůstaly v násilné vzpoury a dlouhá obléhání.

Stručně řečeno, tato válka změnila pravidla vedení bojů způsoby, které jsou aktuální dodnes. V tomto shrnutí se dozvíte, jak se konflikt vyhrotil z občanské války v zapadlém městě, o němž většina lidí v Athénách nikdy neslyšela; jak sicilské fiasko zmařilo mír mezi Athénami a Spartou; a také o generálovi, který během svého života sloužil Athénám, Spartě i Persii.

Abychom pochopili, jak se z bývalých spojenců mohli stát nepřátelé v desetileté válce, musíme se nejprve podívat na předchozí vztahy mezi Athénami a Spartou.

Peloponéská válka začala kolem roku 431 př. n. l. Od konce perských válek, které trvaly zhruba padesát let a v nichž byly Athény a Sparta spojenci proti Persii, uplynulo méně než třicet let. Po jejich skončení panovalo mezi Athénami a Spartou období relativního míru.

Athény v té době vzkvétaly a vybudovaly námořní impérium. Ovládaly Délskou ligu – spolek asi 150 městských států, převážně kolem Egejského moře. Tato aliance zajišťovala stabilní obchod s potravinami, zásobami a surovinami. Tento úspěch však Spartě, která vedla vlastní spolek městských států známý jako peloponéský spolek, ležel v žaludku.

Klíčové poselství této kapitoly je: Sparta a Athény byly v napjatém soupeření už před vypuknutím peloponéské války.

Zatímco Athény měly fungující demokracii, spartské zřízení bylo směsí demokratických, oligarchických a monarchických prvků. Sparta měla dva krále, ale také volené úředníky – efory – a shromáždění mužů starších třiceti let, které hlasovalo o zahraniční i vnitřní politice. Hlasování se však konalo jen tehdy, když to spartské elity považovaly za vhodné.

Dalším zásadním rozdílem byla společenská struktura. V Athénách byli všichni občané formálně považováni za rovné, zatímco Sparta měla přísnou hierarchii se dvěma skupinami podřízeného obyvatelstva: heiloty a perioiky. Heiloti stáli jen o stupeň výš než otroci a starali se o zemědělství. Perioikové zajišťovali řemeslnou výrobu a obchod.

Díky práci heilótů a perioiků se sami Sparťané mohli plně věnovat výcviku v boji a budování své legendární pozemní armády. Protože však heilótů bylo zhruba sedmkrát více než Sparťanů, hrozilo neustálé riziko jejich povstání – zvláště když byla armáda na tažení mimo domovinu. Sparta proto nebyla nadšená z účasti v jakékoli rozsáhlé a dlouhotrvající válce.

Ani Athény o takový konflikt nestály. Přesto ve Spartě sílily obavy, že Athény a Délská liga se stávají příliš mocnými – že se athénské imperiální ambice vymkly kontrole. Kolem roku 431 př. n. l. toto napětí vyvrcholilo.

Někteří historikové vidí paralely mezi peloponéskou válkou a první světovou válkou. Oba tyto obrovské konflikty totiž odstartovaly zdánlivě okrajové události v relativně zapadlých částech světa.

V případě Athén a Sparty bylo tímto odlehlým místem město Epidamnos, ležící daleko na severu při březích Jaderského moře – tak daleko, že o něm většina Athéňanů sotva slyšela. V roce 436 př. n. l. propukla v Epidamnu občanská válka a tamní demokraté požádali o pomoc své zakladatele v Korkyře (Korfu).

Když Korkyra odmítla zasáhnout, situace se rychle vymkla kontrole.

Klíčové poselství této kapitoly je: Události v Epidamnu připravily půdu pro mnohem větší konflikt.

Existovaly i jiné hrozby pro mír mezi Athénami a Spartou, málokdo by však čekal, že rozhodující otázkou se stane občanská válka v neznámém městě na Jadranu. Jakmile ale Korkyra odmítla pomoci, obrátil se Epidamnos na Korint.

Tady se situace komplikuje. Korkyra byla původně korintskou kolonií, vztahy mezi oběma městy se však mezitím výrazně zhoršily. Korinťané proto neváhali a využili příležitosti zasáhnout a „zachránit“ kolonii, kterou Korkyra ignorovala. Nejenže vojensky zasáhli, ale zřídili v Epidamnu posádku a oznámili založení zcela nové kolonie.

Není divu, že Korkyra z toho nebyla nadšená – a rozhodně nešlo o bezmocný stát. S flotilou asi 120 válečných lodí měla jednu z největších námořních sil v oblasti. Korint byl sice také významnou mocností, navíc však patřil do peloponéského spolku, a mohl tedy počítat s určitou podporou Sparty.

Sparta se zpočátku nechtěla do sporu zapojit. Jakmile se ale ukázalo, že by se Korkyra mohla obrátit o pomoc na Athény, Sparta se pokusila zprostředkovat mírové řešení. V té chvíli však Korinťané už příliš pokročili, než aby se jen tak stáhli. Odmítli korkyrský návrh na vzájemné stažení sil a místo toho Korint vyhlásil Korkyře válku.

Možná však podcenil její sílu. Flotila 75 korintských lodí byla poražena korkyrským loďstvem. Korint se přesto nevzdal a pustil se do budování ještě větší flotily. Tehdy se Korkyra rozhodla pro osudové spojenectví s Athénami.