Ostrovy pokladů

Viktor Bout, obchodník se zbraněmi, jehož postava inspirovala hollywoodský film Lord of War, provozoval svůj nechvalně proslulý byznys prostřednictvím společností registrovaných v Delaware a na Floridě. Pokud vám Delaware připadá jako podivná adresa pro Ukrajince, který pašuje zbraně do afrických občanských válek, podceňujete skutečnou moc a vliv daňových rájů.

Daňové ráje jsou jurisdikce, které využívají vlastní legislativu k tomu, aby jednotlivcům i firmám umožnily obcházet daně a regulace v jejich domovských zemích. Tyto kapitoly podrobně vysvětlují, co jsou daňové ráje, jak fungují, jaké tajné praktiky využívají a proč jsou spojovány s rozsáhlými daňovými úniky, praním špinavých peněz a finanční nestabilitou.

Po přečtení této knihy se dozvíte například, jak Starbucks využívá daňové ráje k ukrývání svého bohatství; jak je možné, že v jediné budově v Delaware sídlí více než 200 000 společností; a která země je dnes největším daňovým rájem na světě – a velmi pravděpodobně vás to překvapí.

Jak už pravděpodobně víte, daňové ráje nabízejí velmi nízké daňové sazby – ovšem jen pro některé. Možná jste slyšeli příběhy o zkorumpovaných diktátorech nebo mafiánských bossech, kteří si ukládají peníze ve Švýcarsku nebo na Kajmanských ostrovech. K čemu to všechno je? V jádru jde o jediné: o utajení.

Tajné finanční jurisdikce umožňují lidem či firmám vyhnout se určitým zákonům a regulacím tím, že přesunou své prostředky na skrytá místa. Daňové ráje zásadně nespolupracují s úřady jiných států. Není možné někoho zdanit, pokud nevíte, kolik má peněz. Proto vaše banka v běžné zemi informuje úřady, když se na vašem účtu objeví větší částky. Daňové ráje však takové informace neposkytují.

Data vydají pouze tehdy, pokud úřady už předem znají konkrétní detaily o vašem offshore účtu – a i pak je nutné projít zdlouhavým formálním procesem. I když daňový ráj nakonec nějaké informace orgánům činným v trestním řízení předá, zároveň dělá maximum pro ochranu svých klientů.

Mnoho daňových rájů má například takzvané „flee clauses“, tedy ustanovení o automatickém úniku. To znamená, že pokud se například Interpol začne zajímat o vaše peníze, vaše aktiva jsou automaticky převedena jinam – třeba na účet v jiném daňovém ráji. Výsledkem je, že daňové ráje dokážou svým klientům zajistit téměř dokonalé utajení.

Dalším nástrojem, jak toho dosahují, jsou svěřenské fondy (tr usty). U svěřenského fondu je osoba, která do něj vkládá peníze, zakladatelem a skutečným vlastníkem majetku a musí stanovit určitý účel fondu. Existuje také profesionální správce, tzv. trustee. Cílem svěřenského fondu je, aby byly peníze po určité době vyplaceny zpět zakladateli nebo jeho příbuzným.

Trustee je často profesionální právník, který spravuje stovky svěřenských fondů najednou. Daňové úřady tak nemají šanci zjistit, kdo je skutečným vlastníkem – v registrech vidí jen jméno správce. Právníci navíc nesmějí prozradit, kdo jsou skuteční beneficienti fondu, protože by tím porušili povinnost mlčenlivosti. Skutečné informace tak zůstávají skryté.

Jak velkou část světového obchodu si myslíte, že dnes proženou daňové ráje? Odpověď možná překvapí: je to více než polovina.

Nadnárodní korporace si v podstatě mohou samy zvolit, kde a jak budou jejich zisky zdaněny. Když si například koupíte kávu ve Starbucks, firma na tom vydělá. Ale kdo přesně ten zisk vytváří a kdo by za něj měl být odměněn? Konkrétní kavárna? Kávová plantáž? Nebo někdo jiný?

Starbucks tvrdí, že hlavním zdrojem zisku je jejich značka. Nechcete prý jen kávu – chcete „zážitek Starbucks“. Firma proto může založit samostatnou dceřinou společnost, která bude vlastnit práva ke značce, a mateřská společnost Starbucks jí bude platit za „právo“ tuto značku používat. Mateřská firma nese náklady, zatímco zisky se přesouvají do dceřiné společnosti.

Korporace navíc využívají různé účetní triky, aby své zisky – a tedy i daňovou povinnost – přesunuly do daňových rájů. Starbucks si může zcela legálně založit dceřinou společnost přímo v některém daňovém ráji. Tím se výrazně ztíží odhad, jakou skutečnou hodnotu mají práva ke značce, protože dceřiná společnost může mateřské firmě účtovat v podstatě libovolně vysoké částky.

Formálně by pak měla daně platit právě tato dceřiná společnost – ale protože sídlí v daňovém ráji, je její daňová sazba téměř nulová.

Mediální impérium Ruperta Murdocha dobře ilustruje, jak kouzelné mohou být podobné účetní praktiky. Investigativní novinář Neil Chenoweth zjistil, že společnost News Corp – která vlastní například Fox News, MySpace či The Sun – vykázala v letech 1987, 1988 a 1989 zisky ve výši 363 000, 464 000 a 496 000 australských dolarů. Taková čísla jsou pro firmu této velikosti absurdně nízká.

Novinář John Lanchester to vystihl trefně: „Ta drobná poznámka v součtech je účetní mluva pro ‚Jděte do háje.‘“