Organizovaná mysl

Představte si mozek jako dům. Ne jako hezký, čistý, novotou vonící dům, ale jako vrzající starý dům, který byl už mnohokrát předěláván. Stejně jako velký dům je i váš mozek plný věcí: vzpomínek, plánů, nápadů a dalších informací. Nejsou však úhledně srovnané v poličkách.

Aby nám pomohl přežít, vyvinul si lidský mozek složité systémy a procesy, které mu umožňují informace třídit, upřednostňovat, ukládat a znovu vyhledávat. Někdy se ale tyto systémy dostanou do potíží. Když se to stane, dům se stává téměř neobyvatelným – a rozhodně by neprošel žádnou bezpečnostní kontrolou.

Jenže z vlastního mozku se odstěhovat nemůžete. Místo toho ztrácíte klíče. Uprostřed věty zapomenete, co jste chtěli říct. Jste méně produktivní, protože nedokážete udržet své priority na správné koleji. Vaše naděje, sny a všechny plány se s neuklizenou myslí jen těžko uskutečňují.

Proč tomu tak je? Odpověď se skrývá v tom starém vrzajícím domě. Pokud v něm chcete například přidat ústřední topení nebo postavit novou terasu, musíte vědět, jak bylo které patro postaveno – které zdi jsou nosné, kde vedou vodovodní trubky a podobně.

Organizovaná mysl vysvětluje, jak byl tento dům postaven, abyste mohli převzít kontrolu nad základními informacemi ve svém mozku.

Mozek zpracovává a organizuje informace prostřednictvím různých systémů. Jedním z nich je systém pozornosti, který určuje, jaké informace mozek zpracuje a jak je uspořádá – tedy vše, čemu věnujete pozornost.

V tom vrzajícím starém domě, kterým je váš mozek, je systém pozornosti jedním z pilířů, jež drží všechno pohromadě. Během tisíců let evoluce se vyvinul sofistikovaný mechanismus, který lze shrnout do jedné věty: náš mozek se vyvinul tak, aby se soustředil na jednu věc v daný okamžik. A tou věcí bývalo vždy to nejdůležitější.

Představte si naše předky před desítkami tisíc let na lovu. Schovávají se v křoví, v rukou svírají kopí. Pro ně bylo otázkou života a smrti odsunout stranou jakékoli rozptýlení a soustředit veškerou pozornost na chlupatého mamuta – nebo cokoli jiného, co právě lovili. Jen ty opravdu zásadní podněty, například blížící se predátor, dokázaly jejich myšlenky přerušit a strhnout jejich pozornost.

Dnes náš systém pozornosti vystavujeme obrovskému tlaku, protože naše mozky nejsou uzpůsobeny k tomu, aby zvládaly příval nových faktů a podnětů, kterým čelíme každý den. Neustále se snažíme dělat více věcí najednou. Řídíme auto, posloucháme rádio, přemýšlíme o nadcházející pracovní schůzce – není nic neobvyklého, když se všechny tyto věci dějí současně.

Klíčové sdělení zní: mozek se dokáže soustředit jen na omezený počet podnětů najednou.

Jedním z důkazů, že náš mozek lépe funguje, když se věnuje menšímu množství věcí, je to, že ho mnohem víc zajímají změny než stálé, neměnné podněty. Lze to snadno ukázat na příkladu z běžného života.

Představte si, že řídíte a najednou si všimnete, že je silnice hrbolatá. Zajímavé je, že jen o chvíli dříve jste si vědomě neříkali, jak je vozovka krásně rovná a hladká – taková informace není nijak užitečná. Užitečné je všimnout si a začít přemýšlet o silnici ve chvíli, kdy se najednou zdá hrbolatá. Můžete být v nebezpečí: vozovka může být poškozená, nebo jste třeba píchli pneumatiku.

Pointa je, že mozek si všimne hrbolaté silnice, protože je jiná a potenciálně nebezpečná, a nevšímá si neškodné rovné silnice, protože je očekávaná a bezpečná. Znovu tedy: váš mozek se soustředí na to, co je v danou chvíli nejdůležitější.

Rozhodování je součástí každodenního života: Měli bychom zvolit levnější internetový tarif, nebo zaplatit víc a mít neomezená data? Odpovědět na tenhle e‑mail hned, nebo si nejdřív přečíst zprávy? S podobnými rozhodnutími se dnes setkáváme téměř každou minutu.

Klíčová myšlenka je tato: jsme obklopeni stále větším množstvím informací, a proto jsme nuceni činit stále více rozhodnutí.

Jak tedy naše mozky zvládají tento nepřetržitý proud voleb, když se původně vyvinuly k tomu, aby zpracovávaly jednu myšlenku v daný okamžik? Odpověď je jednoduchá: příval informací můžeme zvládat tím, že vědomě zaměřujeme svou pozornost.

Ale jak přesně?

Jak jsme si ukázali v předchozí části, naše mozky se instinktivně soustředí na to, co je nejdůležitější. Uveďme si příklad: jste na rušné ulici a váš pes Fifi se vám vytrhne z vodítka. Když ji zoufale hledáte, mozek automaticky potlačuje všechny zbytečné detaily – lidi, auta, budovy a autobusy – a zaměřuje se jen na objekty podobné velikosti a barvy jako váš pes. Pokud se tedy na ulici nenachází mnoho dalších věcí, které jsou přibližně ve výšce kolen, jsou huňaté a hnědé, schopnost vašeho mozku soustředit se na to podstatné vám výrazně usnadní najít milovanou Fifi.

Jak vidíte, mozek okamžitě určuje priority a zužuje pozornost – a co je zásadní – nesnaží se procházet všechny informace, které se na ulici nabízejí.

Když ale pracujete proti svému mozku, zahlcujete ho informacemi a rozhodnutími a neustále přepínáte pozornost mezi různými úkoly, mozek se zpomaluje a začíná selhávat. A to má svou cenu.

Vzpomínáte na první hlavní myšlenku knihy? Váš mozek je nejefektivnější, když se může soustředit jen na několik málo věcí. Tento automatický proces zužování pozornosti na to, co je nezbytné, by se měl odrážet i ve vašem rozhodování.

Jinými slovy: neměli byste trávit příliš mnoho času méně důležitými každodenními volbami. Místo toho hledejte zkratky a způsoby, jak rozhodování zjednodušit.

Příklad: Jedním typem obtížného rozhodnutí je, zda utratit peníze za věci, které vám mohou usnadnit život. Dobrou metodou, jak takové rozhodnutí zvážit, je přemýšlet o peněžní hodnotě vlastního času. Umožní vám to porovnat ji s přínosem, který daný produkt nebo služba slibuje.

Představte si, že zvažujete, zda si najmout někoho na úklid domácnosti. Položte si jednoduchou otázku: byli byste ochotni zaplatit 50 dolarů za dvě hodiny volného času navíc? Pokud ano, udělejte to. Nemusíte nad tím trávit hodiny přemýšlení.