Odvážná nová válka

Dnes je téměř nemožné otevřít noviny, aniž byste narazili na zprávu o dalším teroristickém útoku. Zdá se, že jsme zranitelnější než kdykoli dřív. V následujících kapitolách uvidíte, proč tolik států navzdory obrovským vojenským kapacitám pravidelně prohrává s malými teroristickými buňkami. Zjistíte také, proč je bezpečný život, který nám dnes národní státy poskytují, zcela závislý na řadě systémů, jež se mohou zhroutit jako domino, pokud jsou zasaženy na správném místě. A nakonec pochopíte, proč terorismus nelze zastavit tím, že se omezí občanské svobody a bude se šlapat po soukromí občanů.

V posledních čtyřech stech letech se většina válek vedla mezi dvěma či více národními státy o kontrolu nad určitým územím. V takových konfliktech obvykle vítězily největší státy s nejrozsáhlejšími vojenskými kapacitami. S příchodem jaderných zbraní a rostoucí globální propojeností však velké státy přestaly ve válčení jednoznačně dominovat.

Od chvíle, kdy byly v polovině dvacátého století vyvinuty jaderné zbraně, je stále méně pravděpodobné, že se dvě vyspělé země dostanou do přímého ozbrojeného střetu. Důvodem je doktrína vzájemně zaručeného zničení: žádný stát vybavený jadernými zbraněmi nelze napadnout, aniž by útočník riskoval, že bude během několika hodin sám zdevastován. V tomto stínu se velké armády staly v podstatě bezcennými.

Dalším faktorem, který přispěl k provázání národních států, je obchod. Jakýkoli konflikt dnes poškozuje ekonomiky všech zúčastněných. Zároveň mezinárodní organizace, jako je OSN, usilují o udržení míru tím, že odmítají většinu konfliktů politicky legitimizovat, což dále snižuje hodnotu velkých armád.

Výhodu zemí s mohutnými armádami oslabuje také trend k proxy válkám, které nevedou státy přímo, ale prostřednictvím zástupců, například guerillových skupin. Proxy války vedly jak velké, tak malé státy vždy, když se nemohly do konfliktu zapojit otevřeně. Spojené státy například podporovaly guerillové bojovníky proti Sovětskému svazu v Afghánistánu, zatímco Írán a Sýrie využily jako teroristického zástupce hnutí Hizballáh k bombardování americké základny v Libanonu.

Guerillová válka spočívá v tom, že se vyhýbá velkým bitvám a místo nich sází na sérii menších útoků, které nepřítele postupně oslabují. Tím se vymazává výhoda velkých armád, které lze tímto způsobem „vykrvácet“. V posledních padesáti letech byla převaha velkých národních států ve válčení natolik oslabena, že mohutné armády měly v konfliktních oblastech, jako jsou Vietnam, Irák či Afghánistán, značné potíže poradit si s guerillovými silami.

Od chvíle, kdy byl koncept národního státu poprvé formulován vestfálskou smlouvou v roce 1648, se suverénní národní stát stal nejmocnějším aktérem globální společnosti. Státy převzaly kontrolu nad ekonomikou, bezpečností, obyvatelstvem i komunikací a potlačovaly možné konkurenty této moci, jako byla náboženství, kmenové loajality či impéria.

S nástupem nových technologií však moc státu začala erodovat. Nejviditelnějším příkladem je internet, který lidem umožňuje otevřeně si vyměňovat myšlenky a nakupovat zboží a služby prakticky odkudkoli na planetě. Státy tak už nemohou plně kontrolovat své ekonomiky ani přístup občanů k novým idejím. Výsledkem je postupný úbytek moci národních států.

Podívejme se například na oblast bezpečnosti: ochrana občanů před útoky byla vždy jednou z hlavních priorit národních států. Dnes však nové technologie umožnily vznik sofistikovaných a mocných teroristických a povstaleckých sítí, které je obtížné odhalit a které mají potenciál způsobit obrovské škody. Aby stát dokázal čelit těmto trvale přítomným hrozbám, musel by na bezpečnost vynaložit obrovskou část svých zdrojů – které jednoduše nemá.

Tuto mezeru proto stále častěji zaplňuje soukromý sektor, jenž je pověřován poskytováním bezpečnostních služeb. Vidíme to například na množství soukromých bezpečnostních firem najatých v Iráku a Afghánistánu k ochraně politiků a podniků. Neschopnost národních států zajistit bezpečnost vlastních občanů je jasným dokladem eroze jejich moci způsobené novými technologiemi.