Odvaha být nenáviděn

V posledních několika desetiletích se duševní zdraví na Západě stalo velkým tématem veřejné debaty – a bylo to dlouho potřeba. Zhoršující se psychický stav obyvatel se dostává pod stále větší pozornost, jakmile si začínáme uvědomovat jeho dopady na společnost jako celek. Přesto však zůstává složitým tématem, v němž stále převládají nedorozumění a netolerance.

Tento text se snaží duševní zdraví přiblížit z poněkud jiného úhlu, než na jaký jste možná zvyklí z médií, kde obvykle dominují pop‑psychologie nebo různě převyprávěné freudovské koncepty. Zde se zaměříme na myšlenky psychologa Alfreda Adlera, jehož vrcholné období spadá do počátku dvacátého století. Jeho odpověď na Freudovu psychoanalýzu v posledních letech znovu získává na popularitě.

V tomto shrnutí uvidíte, jak lze adlerovskou psychologii a Adlerovy myšlenky uplatnit v dnešní době. Přestože jsou téměř sto let staré, jeho přesvědčení, že bychom měli být aktivními činiteli, kteří mají svůj život ve vlastních rukou, je aktuální stejně jako kdykoli dříve.

Dozvíte se mimo jiné, jak přistupovat k výchově dětí, které nenávidí školu; proč může být někdy lepší být popelářem než kardiochirurgem; a také proč vaše osobnost není tak pevně daná, jak jste si možná mysleli.

Kdybyste slyšeli, že v domě naproti bydlí samotář, který tráví veškerý čas zavřený ve svém bytě, pravděpodobně byste si o něm rychle udělali nějaký obrázek. Mohli byste se domnívat, že dotyčný prožil trauma, které zásadně poznamenalo jeho život, a že v tomto stavu už zůstane. Takové závěry vycházejí z naší tendence považovat minulé zkušenosti za klíčový faktor, který určuje budoucí chování.

Tento způsob uvažování odpovídá populárnímu pojetí lidské psychiky: máme sklon vidět kořeny všeho v traumatu. Klasickým příkladem je šikanované dítě, které si z domova nebo školního hřiště odnáší trauma a přenáší je do sociálních situací v dospělosti. Funguje to i opačně: máme tendenci si myslet, že rozmazlené dítě bude v dospělém světě špatně vybavené pro střet s realitou.

To vše naznačuje, že pro většinu z nás mají psychologické problémy svůj původ někde v minulosti. Ve skutečnosti je však tento deterministický způsob myšlení mylný. Ve skutečnosti jsme svobodní dělat to, co chceme. Tak to viděl i rakouský psycholog Alfred Adler: podle něj nás trauma nemusí definovat.

Koneckonců, zneužívané děti se v dospělosti nestávají bez výjimky sociálními vyvrheli. To naznačuje, že musí existovat jiné vysvětlení. Samotář, který se uzavřel před světem, si možná tuto cestu zvolil prostě proto, že se mu nechce vycházet ven. Možná si vypěstoval úzkost jako výmluvu, aby mohl zůstat doma. Jinými slovy, jeho stav není neměnný. Důvody našeho jednání lze změnit – a možnost vnitřní proměny je vždy k dispozici.

Naše sociální okruhy jsou plné nejrůznějších typů lidí. Jedno z nejjednodušších rozlišení je mezi optimisty a pesimisty. Všichni takové lidi známe a často máme pocit, že jejich povaha je daná a neměnná. Tradiční psychologie nás v tom spíše utvrzuje. Ať už mluvíme o sklonu být veselý, šťastný nebo náladový, býváme vedeni k představě, že existují určité typy osobností, do nichž se všichni nějak vejdeme.

Adlerovská psychologie však tento přístup odmítá. Místo pojmu „charakter“ či „osobnost“ používá termín „životní styl“. Tato změna slovníku zdůrazňuje, že nálady a chování lidí nejsou určovány nějakou hluboce zakořeněnou konstitucí, ale jsou výrazem jejich individuálního pohledu na svět.

Jinými slovy, pokud je váš obraz světa převážně negativní, bude váš každodenní život ovládat pesimismus. Adler tvrdil, že svůj životní styl a světonázor si aktivně volíme zhruba kolem desátého roku věku – na základě dosavadních zkušeností, ať už pozitivních, nebo negativních.

Navzdory všem řečem o změně pohledu na svět však zůstává pravdou, že jsme v tomto ohledu mimořádně neústupní. Vzpomeňte si na všechny lidi, které znáte a kteří neustále mluví o své nešťastné situaci a o tom, jak by chtěli, aby jejich život vypadal jinak. Můžete nabýt dojmu, že skutečně touží po změně, ale podle autorů je pravda často opačná. Kdyby změnu opravdu chtěli, už by pro ni něco udělali.

Možná nenávidí svou současnou situaci, ale zároveň je pro ně jistou útěchou, že vědí, v čem jsou. Změna naopak vyžaduje odvahu: musíte se vydat do neznáma a připustit možnost, že selžete.

Klasickým příkladem je nešťastný single. Může být sám celé roky, ale nedokáže sebrat odvahu vyrazit mezi lidi a seznamovat se. Navazování kontaktů a společenský život jsou pro něj příliš náročné, natož pak randění. Podle autorů je to proto, že si zvykl na svůj životní styl osamělosti a neštěstí. V duchu se řídí příslovím: „Lepší čert, kterého znáš, než riziko, že budeš zraněn.“