Odkud se berou dobré nápady

Před čtyřmi miliardami let se uhlíkové atomy volně pohybovaly v primordiální polévce. Když se však objevil život, tyto atomy se nezačaly z ničeho nic skládat do složitých forem, jako jsou slunečnice nebo veverky. Nejprve musely vzniknout jednodušší struktury – molekuly, polymery, proteiny, buňky, primitivní organismy a tak dále. Každý krok na této cestě otevíral nové možnosti kombinací a rozšiřoval prostor toho, co je možné, až nakonec mohl jeden uhlíkový atom skončit třeba právě ve slunečnici.

Podobně ani eBay nemohl vzniknout v 50. letech 20. století. Nejdřív bylo potřeba vynalézt počítače, potom způsob, jak je propojit, poté celosvětovou síť, v níž by se lidé mohli pohybovat, a nakonec platformu, která by umožňovala online platby.

Evoluce i inovace se obvykle odehrávají v rámci takzvaného sousedního možného – tedy v prostoru možností, které jsou v daném okamžiku reálně k dispozici. Velké skoky daleko za hranice sousedního možného jsou vzácné a většinou odsouzené k krátkodobému neúspěchu, pokud prostředí na ně ještě není připravené. Kdyby byl YouTube spuštěn už v 90. letech, pravděpodobně by neuspěl, protože tehdy neexistovalo ani dostatečně rychlé internetové připojení, ani potřebný software pro přehrávání videí.

Převaha takzvaných vícenásobných objevů v dějinách inovací ukazuje, jak silně je sousední možné omezeno existujícími stavebními prvky a znalostmi. Vícenásobný objev nastává tehdy, když několik lidí nezávisle na sobě učiní v téměř stejnou dobu stejný objev. Carl Wilhelm Scheele a Joseph Priestley izolovali kyslík v letech 1772 a 1774, aniž by věděli o práci toho druhého. Sdíleli však společný výchozí bod: jejich hledání kyslíku nemohlo vůbec začít, dokud nebyla pochopena plynná povaha vzduchu. Jakmile se tato znalost stala součástí sousedního možného, bylo téměř nevyhnutelné, že k objevu kyslíku dospěje v krátkém sledu několik vědců zároveň.

Velké objevy se nám zpětně často jeví jako jednorázové, jasně ohraničené „eureka“ momenty. Ve skutečnosti však obvykle vznikají pomalu. Připomínají postupně zrající neurčité tušení, které potřebuje čas a péči, aby se plně rozvinulo.

Darwin později tvrdil, že se mu teorie přirozeného výběru prostě zrodila v hlavě, když přemýšlel o Malthusových textech o růstu populace. Jeho zápisky ale ukazují, že dlouho před tímto údajně osvíceným okamžikem už měl téměř kompletní teorii přirozeného výběru v hrubých obrysech sepsanou. Toto „pomalé tušení“ se postupně vyvíjelo, zpřesňovalo a nakonec vyústilo v plně formulovanou teorii. Teprve zpětně se myšlenka jeví tak samozřejmá, že to vypadá, jako by musela přijít jako blesk z čistého nebe. Když se o ní jeden z Darwinových podporovatelů dozvěděl poprvé, zvolal: „Jak strašně hloupé, že na to nikdo nepřišel dřív!“

Další pomalu zrající tušení vedlo k revoluci v tom, jak dnes sdílíme informace: ke vzniku World Wide Webu. Tim Berners-Lee jako dítě četl viktoriánskou příručku a fascinoval ho v ní „informační portál“, na který narazil. O více než deset let později, když pracoval jako konzultant ve švýcarské laboratoři CERN a částečně inspirován touto knihou, si na vedlejším projektu vyvíjel nástroj, který mu umožňoval ukládat a propojovat útržky informací jako uzly v síti. O další desetiletí později dostal v CERNu oficiální pověření pracovat na projektu, z něhož se nakonec vyvinula síť umožňující propojovat dokumenty na různých počítačích prostřednictvím hypertextových odkazů. Po desetiletích, během nichž Berners-Leeho neurčité tušení zrálo a proměňovalo se, se zrodil World Wide Web.

Ekologové používají termín klíčové druhy pro organismy, které mají pro fungování ekosystému nepřiměřeně velký význam. Na malém ostrově bez jiných predátorů může smečka vlků udržovat populaci ovcí pod kontrolou a zabránit tomu, aby ovce zcela spásly vegetaci a tím přivodily kolaps celého ekosystému.

Přibližně před dvaceti lety si ekologové uvědomili, že jeden velmi specifický a důležitý typ klíčových druhů si zaslouží vlastní označení. Takzvaní ekosystémoví inženýři vytvářejí prostředí pro další organismy – budují platformy, z nichž těží mnoho dalších druhů. Příkladem jsou bobři, kteří stavbou hrází mění lesy na mokřady, nebo koráli, kteří uprostřed oceánu vytvářejí bujné útesy.

Podobné platformy existují i ve světě inovací a fungují jako odrazové můstky pro skoky do sousedního možného. Dobrým příkladem je globální poziční systém (GPS). Původně byl vyvinut pro vojenské účely, dnes však umožnil vznik nespočtu inovací – od GPS lokátorů přes navigace až po služby a reklamu založené na poloze.

Platformy se navíc často vrství jedna na druhou: jedna platforma poskytuje základ pro další, ty pak pro další a každá nová vrstva otevírá prostor pro množství nových inovací. Bobři kácí stromy, které následně hnijí a přitahují datly, aby do nich vyklovali hnízdní dutiny. Jakmile datli odejdou, tyto dutiny obsadí pěvci. Datel tak nevědomky vytvořil platformu pro pěvce.

Podobný příběh lze vyprávět o Twitteru. Web vznikl na základě existujících internetových protokolů, Twitter byl postaven na webu a dnes na platformě Twitteru běží nespočet aplikací a služeb. S každou novou vrstvou se sousední možné dále rozšiřuje.