Od kolébky ke kolébce

Kdy jste naposledy roztrhli tričko, rozbili iPhone nebo si prošlápli podrážku boty a zaplatili za opravu? Pravděpodobně jste si místo toho jednoduše koupili nové. Proč? Protože kvalita vašeho trička, telefonu nebo bot byla tak nízká, že se oprava nevyplatila.

Většina produktů, které dnes vyrábíme a denně používáme, je ve skutečnosti navržena tak, aby se zničila. Ať už jde o oblečení, domy, potraviny nebo průmyslové výrobky, průmysl vytváří věci, které mají jedno společné určení: skončit jako odpad.

Nejde přitom jen o kvalitu návrhu, ale i o materiály, z nichž jsou vyrobeny. Jak ukazují uvedené příklady, příliš mnoho produktů je z materiálů, které je nesmírně obtížné bezpečně vrátit zpět do přírodního prostředí.

Dobrou zprávou je, že existuje několik způsobů, jak můžeme průmysl a výrobu nasměrovat tak, aby byly efektivnější a skutečně udržitelné.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč dnes vyrábíme mýdlo tím nejpohodlnějším, ale zároveň nejméně ohleduplným způsobem,
• jak lze sladit ziskovost s ohledem na životní prostředí,
• a také podnikatelský nápad na udržitelné pronajímání televizí, který prakticky nemůže zkrachovat.

Během průmyslové revoluce se lidé snažili vyrábět stále efektivněji a ziskověji. Kdo tehdy bral v úvahu ekologické důsledky tohoto úsilí? Prakticky nikdo. Převažovala víra, že lidé mají k dispozici nekonečné množství zdrojů od Matky Země, že životní prostředí je bezedný zdroj, který se v čase prostě nevyčerpá.

Dnes průmysl stále funguje jako lineární systém. Pohybuje se jedním směrem: od výrobce ke spotřebiteli a poté na skládku či do spalovny – aniž by se cokoli vracelo zpět do přírody.

Zkuste se zamyslet: Co vlastníte, co není navrženo tak, aby to po použití skončilo v koši?

Současná průmyslová výroba tak spoléhá na model „od kolébky do hrobu“: zdroje jsou vytěženy, přeměněny na produkty, ty jsou prodány a nakonec odloženy do jakéhosi „hrobu“ – skládky nebo spalovny. Stačí si vzpomenout, jak často je oprava poškozené věci, například rozbité boty, dražší než koupě nové.

Korporace navíc navrhují produkty a procesy pro celosvětové použití s přístupem „jedna velikost pro všechny“. Například lidé v oblastech USA s měkkou vodou, jako je severozápad, potřebují k praní jen malé množství pracího prostředku, zatímco na jihozápadě, kde je voda tvrdá, je ho potřeba mnohem více. Velcí výrobci mýdel se však rozhodli šetřit náklady výrobou silně koncentrovaného detergentu, který vyhoví i té nejtvrdší vodě – bez ohledu na ekologické škody, které tím způsobují.

Dalšími příklady masivního čerpání z přírody jsou těžba surovin, spalování fosilních paliv a odlesňování kvůli monokulturním zemědělským plochám, kde je přirozená rozmanitost zničena, aby uvolnila místo jediné plodině pěstované pro naši spotřebu.

Na všech úrovních je náš průmysl postaven na představě, že příroda není partner, s nímž bychom měli spolupracovat, ale pouhý zdroj určený k využití. Tento základní postoj způsobuje obrovské škody.

Řekli byste si, že jsme se mezitím posunuli, že? Dnes už víme, že je třeba se o životní prostředí starat. Naše průmyslové systémy však dosud nepřistoupily k problému znečištění s takovou razancí, jakou by situace vyžadovala. Více se dozvíte v následující kapitole.

Průmysloví lídři si postupně uvědomili, že musí začít jednat, aby předešli vážným ekologickým následkům. Výsledkem byl nový koncept nazývaný ekologická efektivnost.

Ekologická efektivnost znamená dosáhnout co největšího užitku z energie, materiálu a času vloženého do výroby a současně vytvářet méně odpadu a znečištění. Z tohoto přístupu vzešel známý trend 3R: reduce, reuse, recycle – česky „omezovat, znovu používat, recyklovat“.

Tato tři R známe všichni a na první pohled vypadají jako chytré a jednoduché řešení. Opravdu jím ale jsou? Podívejme se na ně blíž.

Pravda o omezování je taková, že ekologické škody nezastaví. Pouze je zpomalí – umožní, aby k nim docházelo v menších dávkách po delší dobu. Navíc i malé množství nebezpečných emisí může být pro biologické systémy katastrofální.

Při spalování odpadu se uvolňují dioxiny a další toxické látky. A protože materiály jako papír nebo plast nikdy nebyly navrženy tak, aby se bezpečně spalovaly, končí tyto toxiny ve vzduchu, vodě a půdě.

Ani opakované použití není ideální přístup. Pouze přesouváme problém z jednoho místa na druhé. Například v některých rozvojových zemích se kal z čistíren odpadních vod zpracovává na krmivo pro zvířata, přestože obsahuje zdraví škodlivé chemikálie.

A co naše stará známá recyklace? I ta má své vážné limity. Při recyklaci se kvalita materiálu obvykle snižuje. Ve skutečnosti tedy často nejde o skutečnou recyklaci, ale o tzv. downcycling – převedení materiálu na méně kvalitní formu.

Downcycling nastává proto, že nedokážeme oddělit materiály, které byly při výrobě původního produktu smíchány. Materiály se tak nemohou vrátit do svého původního, vysoce kvalitního stavu. Například když se recykluje vysoce kvalitní ocel z automobilů, taví se společně s dalšími částmi vozu, včetně mědi, barev a plastů. Není divu, že se tím kvalita oceli výrazně snižuje.

Kdyby byly materiály pro nové produkty od začátku navrženy tak, aby je bylo možné bezpečně a efektivně použít v dalším výrobku, byla by recyklace mnohem účinnější.