Obléhání

Není žádným tajemstvím, že prezidentství Donalda Trumpa neprobíhalo vždy tak hladce, jak by si on a jeho podporovatelé přáli. Od stálého proudu rezignací vysoce postavených představitelů, přes Trumpovy znepokojivé výkony na mezinárodních summitech až po dozvuky Muellerovy zprávy – o kontroverze rozhodně nebyla nouze.

Jeho prezidentství však skrývá víc, než naznačují titulky a fámy. V knize Siege nahlédneme do zákulisí Trumpovy administrativy. Z pohledu Michaela Wolffa se dozvíme o skandálech a intrikách od lidí, kteří prezidenta obklopují. V následujících kapitolách zjistíte, kdo jsou hlavní postavy v Bílém domě, jaké mohou mít motivace a jak Trump ve skutečnosti vnímá je samotné.

V tomto shrnutí se také dozvíte, jak Steve Bannon uplatňoval vliv mimo Bílý dům, co Trump dělal v noci kongresových voleb a v čem se Robert Mueller charakterově liší od prezidenta.

V roce 2017 zahájil zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller šetření možného ruského vměšování do prezidentských voleb v roce 2016. Jednou z jeho klíčových oblastí zájmu byla údajná dohoda mezi Trumpovou kampaní a ruskou vládou, která měla Trumpovi pomoci porazit Hillary Clintonovou.

Co se ale dělo za zavřenými dveřmi Bílého domu? Prostřednictvím neveřejných rozhovorů se zaměstnanci a čerstvě rezignovanými spolupracovníky odhalil autor Michael Wolff Bílý dům, který byl rozdělenější a chaotičtější, než si kdo dokázal představit. Po většinu let 2017 a 2018 byl Bílý dům pohlcen paranoiou kolem Muellerova vyšetřování. Místo aby jako centrum moci Spojených států působil pevně a sebejistě, začal připomínat scénu trestního řízení.

Prezidentský personál se za každou cenu snažil vyhnout tomu, aby byl „u toho“, aby mohl později tvrdit, že nebyl svědkem ničeho, co by ho mohlo usvědčit, až zpráva vyjde. I Trump, který měl až nepřirozenou důvěru ve svou schopnost zvítězit navzdory všem překážkám, se denně ptal svých právníků, zda není cílem vyšetřování on osobně. Samozřejmě že byl – a všichni kolem něj to věděli. Stejně jako prezident Nixon před ním čelil hrozbě impeachmentu.

V této dusivé atmosféře Trump obviňoval řadu svých vlastních zaměstnanců, že jsou buď k ničemu, nebo zcela sobečtí. Útočil na členy týmu a posmíval se jim, kdykoli měl pocit, že nepracují dostatečně – včetně právníků, kteří ho bránili před vyšetřováním. Často se zaměřoval na fyzické rysy, o nichž se domníval, že jsou pro dotyčné citlivým místem. Zvlášť bezohledně se vysmíval zaměstnancům, kteří nosili knír.

Podezíral také svého zetě Jareda Kushnera, že využívá privilegií v Bílém domě k prosazování vlastních finančních zájmů. Od Trumpova zvolení poskytl jeden investiční fond společnosti Kushner Companies financování ve výši 184 milionů dolarů. Trump, který neustále počítal, jakým způsobem z něj lidé těží, se posměšně ptal: „Myslíte si, že nevím, co se děje?“

Se svými intrikami, podrazy a všudypřítomnou nedůvěrou připomínal Bílý dům Donalda Trumpa v letech 2017 a 2018 středověký dvůr těsně před vypuknutím krvavého konfliktu.

V srpnu 2017, po deseti měsících ve funkci, Trump bez velkých okolků propustil svého hlavního stratéga Steva Bannona. Ten byl „vyhoštěn“ do řadového townhouse na Washington Avenue A, kterému přezdíval „Ambasáda“, a začal tam plánovat svůj další krok.

Jakmile opustil Bílý dům, začal mít Bannon obavy, že Trump nedodrží některé ze svých klíčových volebních slibů. Bannon byl přitom nedílnou součástí úspěšné kampaně v roce 2016, která stavěla na pravicové, protiimigrační rétorice. Ústředním bodem kampaně byl zejména slib vybudování zdi na mexické hranici, jež měla zastavit nelegální migraci.

Po svém odchodu však Bannon začal mít strach, že Trumpova dcera Ivanka a její manžel Jared Kushner prezidentův populistický postoj zjemňují a posouvají k umírněnějšímu středu. Bannon věděl, že nejhlasitější Trumpovi podporovatelé – ti, které Hillary Clintonová proslule označila za „ubožáky“ – jsou nespokojení, protože slib zdi zůstává nenaplněn. Rozhodl se proto na prezidenta vyvinout tlak.

Aby Trumpovi připomněl jeho závazky, komunikoval s ním nepřímo prostřednictvím médií. Místo přímého kontaktu psal Bannon kritické články do celostátních novin nebo poskytoval rozhovory rozhlasovým pořadům – dobře věděl, že Trump bude pozorně sledovat, co se o něm říká. I když se jejich vztah rozpadl, Bannon věděl, že ho Trump stále považuje za politického génia.

V důsledku tohoto nepřímého vlivu prezident jmenoval některé Bannonovy politické spojence – například Mikea Pompea ministrem zahraničí a Johna Boltona poradcem pro národní bezpečnost. Šlo o tvrdé pravičáky, kteří sdíleli Bannonovy názory na migraci i jeho nacionalistické heslo „Amerika především“.

Trump však stále váhal u klíčových slibů, jako byla zeď a tvrdá protiimigrační politika, mimo jiné kvůli umírňujícímu vlivu Kushnera. Bannon si proto začal klást otázku, zda může Trumpa i nadále používat jako nástroj k prosazování vlastních politických cílů. Přesto vytrvale šířil ostrou kritiku Bílého domu mezi moderátory Fox News a rozhlasovými provokatéry, protože věděl, že Trump bude poslouchat – a tiše zuřit.