O svobodě

Žijící v Anglii devatenáctého století, John Stuart Mill předpověděl, že nadcházející staletí budou svědky neutuchajícího mocenského zápasu mezi společností a individuální svobodou. V tomto zásadním textu o tyranii a osobní svobodě Mill zkoumá povahu a meze moci, kterou může společnost legitimně uplatňovat nad jednotlivcem. Položil tím základy liberální politické filozofie a našeho současného chápání svobody vyznání a projevu – témat, která i nadále vyvolávají vášnivé spory.

Jeho postřehy jsou cenné nejen pro ty, kdo chtějí vytvářet spravedlivé a férové formy vlády, ale také pro každého, kdo chce racionálně zhodnotit vlastní chování a své předpoklady o světě kolem sebe. V tomto shrnutí se dozvíte, kdy má společnost právo potrestat vás za noc intenzivního pití, proč sama demokracie nemůže zajistit vaši osobní svobodu a proč máte právo zachránit někoho před náhodnou smrtí.

V průběhu dějin se demokratické sebeřízení vyvinulo jako prostředek k ukončení tyranské vlády. Od starověkého Řecka po Anglii se téměř každá společnost musela vyrovnávat se svými tyrany. Ve vzdálenější minulosti byli dokonce mocní a autoritářští vládci považováni za nezbytný nástroj k zajištění bezpečnosti a pořádku ve společnosti.

Postupně však začalo být zřejmé, že tito vládcové, kteří své země buď zdědili, nebo dobyli, často jednali proti zájmům svých poddaných. Stále více lidí si uvědomovalo, že moc politických autorit musí mít své hranice. Demokratický proces byl navržen právě proto, aby tuto moc omezil – klíčovým prvkem je, že lidé si své představitele volí sami.

Ani demokracie však nevyřešila vše. Demokraticky zvolení představitelé mohou ohrožovat osobní svobodu stejně jako tyrani. Ti, kdo za demokracii bojovali, se domnívali, že jakmile se zájmy politických vládců a lidu sjednotí, nebude již tyranie hrozit. To byl omyl. I když je vláda zvolena demokraticky a jedná odpovědně, stále existuje potřeba omezovat moc společnosti i vlády; demokracie neznamená sebevládu jednotlivce, ale vládu většiny nad každým jednotlivcem.

Tato většina se přitom může snadno stát tyranskou a ohrozit osobní svobodu prostřednictvím sociální tyranie, tedy vnucováním svých přesvědčení a ideálů těm, kdo zastávají odlišné názory. Představte si například, že by většina obyvatel byla oddána jedinému náboženství. S využitím demokratických mechanismů by pak mohla prostřednictvím státu toto vyznání vnucovat náboženským menšinám.

Je tedy zřejmé, že demokracie sama o sobě nemůže osobní svobodu zaručit. Existují však kroky, které můžeme podniknout, abychom se nebezpečí sociální tyranie vyhnuli.

Mají-li demokratické společnosti skutečně chránit svobodu, musejí se zamyslet nad různými aspekty vlastní kultury, které nelze pochopit bez ohledu na historické procesy a lidské chování. Otázku osobní svobody je třeba posuzovat z racionálního hlediska.

Pravidla a zákony společnosti, stejně jako veřejné mínění, jsou však většinou formovány především sympatiemi a antipatiemi daného společenství. Jinými slovy, jsou do značné míry iracionální. Navíc lidé v takové společnosti téměř automaticky předpokládají, že jejich zvyky jsou správné a dobré.

Uvažujme například o tom, jak lidé dodržují víru a zvyky určité náboženské tradice, aniž by si kdy položili otázku, proč to vlastně dělají. Pokud by například muslimka, která nejí vepřové, byla vychována v křesťanské společnosti, pravděpodobně by vůči konzumaci vepřového neměla žádné výhrady a místo toho by se během postního období vzdala veškerého masa.

Moderní civilizace proto ve skutečnosti učinily jen malý pokrok v otázce, do jaké míry je sociální kontrola oprávněná – právě proto, že otázka osobní svobody téměř nikdy nebyla posuzována z racionálního hlediska.

Jedinou významnou výjimkou je, poněkud paradoxně, vznik náboženské tolerance v moderních společnostech. Po staletích konfliktů musely náboženské skupiny na evropském kontinentu jednoduše přijmout, že náboženská tolerance je nezbytná pro stabilitu a že jednotlivci mají mít právo sami rozhodnout, jaké náboženství budou následovat. Tato tolerance však nevzešla z racionálního principu, nýbrž z nutnosti.

Dokud nebudou existovat jasné principy, které určují, kdy mohou vlády oprávněně vykonávat moc nad jednotlivci, a budeme se místo toho spoléhat na své iracionální pocity a přesvědčení převzatá z našeho sociálního prostředí, nebude existovat žádná záruka, že naše osobní svoboda bude chráněna. Proto musíme identifikovat racionální, co nejobjektivnější princip. Jak by měl takový princip vypadat?