O původu druhů

Mnoho knih bývá označováno za průlomové, ale v případě Darwinova díla O původu druhů nemusí být slovo „průlomové“ ani dostatečně silné. Jeho revoluční teorie evoluce patří k nejvlivnějším vědeckým objevům všech dob. Dnešní pokrok ve vědě nám umožňuje chápat genetiku stále sofistikovanějšími způsoby a vykládat nové stopy z fosilních nálezů, čímž doplňujeme mezery v Darwinových znalostech.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč spolu souvisejí chov holubů a přirozený výběr,
• jak lze instinkty vysvětlit prostřednictvím přirozeného výběru,
• a co mají lidé, krtci a netopýři společného – a jak se to odráží v naší kostře.

Různé domestikované druhy zvířat se dělí na plemena, která jsou v podstatě jen variacemi jednoho druhu. Věděli jste ale, že všechna tato plemena mohou pocházet z jednoho společného předka?

Podívejte se na různá plemena domácích holubů, například na anglického nosiče s abnormálně dlouhým krkem nebo na brunnského voláče s masivně vyklenutým hrudníkem. Obě tato plemena – stejně jako všechna ostatní plemena holubů – pocházejí z divokého skalního holuba.

Člověk v tomto procesu diferenciace sehrál klíčovou roli, protože zvířata domestikujeme už od konce pleistocénu. Během tisíciletí jsme se v tom skutečně zdokonalili. Například chovatel holubů sir John Sebright, který zemřel v roce 1846, se chlubil, že dokáže během pouhých tří let vyšlechtit holuba s libovolnou barvou nebo kresbou.

Tento proces probíhá prostřednictvím takzvaného výběru. Jak funguje? Plemena se od sebe liší znaky, kterým říkáme variace. Například mops je plemeno psa charakterizované krátkým, vrásčitým čenichem. Aby chovatel takové plemeno vytvořil, začal by se skupinou kříženců. Z této skupiny by vybral psy s nejkratšími čumáky a spářil je. Protože potomci dědí vlastnosti po svých rodičích, mělo by toto první vrh štěňat v průměru kratší čumáky než původní chov.

Z tohoto vrhu by chovatel opět vybral jedince s nejkratšími čumáky a znovu je mezi sebou spářil – a tak dále po několik generací. Postupem času by potomci měli stále kratší čumáky, až by nakonec vzniklo plemeno mops.

Ačkoli je možné tento proces do určité míry řídit, většina výběru probíhá nevědomky. Ve skutečnosti se ty nejpřekvapivější výsledky šlechtění často objevují neúmyslně. Představte si chovatele holubů, který vybírá a páří ptáky s co největšími ocasy. Nevědomky tím neovlivňuje jen velikost ocasu – zároveň se mění i kosterní stavba ptáků. Tak mohly stovky let chovu vést ke vzniku holuba plemene fantail, jehož ocas připomíná ocas páva.

Co kdyby příroda, podobně jako chovatel, dokázala „vybírat“ organismy s určitými vlastnostmi, nechávala je předávat jejich rysy dál a tím postupně vytvářela nejen nová plemena, ale zcela nové druhy? Takový proces nazýváme přirozený výběr.

Pokud přirozený výběr působí dlouhodobě, všechny druhy v rámci jednoho rodu – tedy ty, které jsou si blízce příbuzné – pocházejí z jednoho společného předka. Koně, zebry a osli, které řadíme do rodu Equus, by tak během mnoha generací mohli pocházet z jednoho společného předka rodu Equus.

Podle teorie přirozeného výběru určuje příroda v dlouhém časovém horizontu, které druhy přežijí a které zaniknou. Život ve volné přírodě není snadný a všechny živé bytosti neustále bojují o přežití. Soutěží o potravu a úkryt a musí se bránit predátorům i měnícím se podmínkám prostředí. V důsledku toho mnoho organismů zemře dřív, než se stihne rozmnožit.

Co tedy rozhoduje o tom, zda organismus přežije, nebo zanikne? Přirozený výběr říká, že klíčovou roli hrají variace – drobné rozdíly mezi jedinci.

Představte si, že jste pták a musíte soupeřit s nesčetnými dalšími ptáky o žížaly a hmyz. Pokud máte tvrdší zobák než vaši sourozenci, možná dokážete využít nový zdroj potravy – třeba tím, že budete klovat do kůry stromů a jíst hmyz ukrytý pod ní. Tím vám tvrdší zobák dává výhodu: máte přístup k novému, „soukromému“ zdroji potravy, díky němuž přežijete, zatímco vaši sourozenci s měkčím zobákem mohou zahynout.

Vy se pak můžete rozmnožit a předat vlastnost tvrdšího zobáku svým potomkům. Z mláďat, která vychováte, budou mít nejlepší šanci na přežití a rozmnožení opět ta s nejtvrdšími zobáky. S každou další generací se tak v populaci prosazují ptáci s stále tvrdšími zobáky, až nakonec může vzniknout druh s mimořádně silným zobákem – například datel.

Datel může být přímým výsledkem tohoto procesu, který Darwin nazývá „sestup s modifikací“.