O krátkosti života

Měli jste někdy pocit, že vám život proklouzává mezi prsty? Nebo že navzdory svým nejlepším úmyslům plýtváte časem? Nejste v tom sami. Stejně se cítil i muž jménem Seneca mladší, který zemřel před téměř dvěma tisíci lety. Zapsal si však své úvahy o tom, jak se s tímto pocitem vyrovnat a jak zajistit, aby člověk se svým životem naložil smysluplně.

Seneca, učitel Nerona – nechvalně proslulého římského císaře, který podle legendy hrál na housle, zatímco Řím hořel – patřil k nejvýznamnějším myslitelům a dramatikům své doby. Držel se stoické tradice přijímání svého místa ve světě a mnohé z jeho myšlenek znějí dnes stejně pravdivě jako tehdy. Odpovědi, které stoikové nabízeli, mají stále co říct, a otázky, které je trápily, znepokojují i nás.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč čtení dodá vašemu životu hlubší smysl; jak můžeme nalézt potěšení, aniž bychom ho křečovitě honili; a také proč byste neměli plánovat okázalý pohřeb.

Lidé byli vždycky mistry v plýtvání časem. Většina z nás tráví většinu svého života činnostmi, které jsou ve skutečnosti nepodstatné – i když se nám samým takové být nemusí.

Problém těchto nepodstatných aktivit spočívá v tom, že kvůli nim se život jeví jako krátký. Zvlášť krátký se bude zdát tehdy, pokud se zaměříte pouze na status nebo moc. Vždy budete mít před očima nějaký budoucí cíl a nebudete schopni si užívat přítomnost. Lidé mají tendenci myslet si, že jakmile dosáhnou všech svých cílů, konečně budou mít čas užívat si života. To se však stává jen zřídka.

Obvykle to probíhá takto: lidé tráví svůj život neustálou přípravou na život. Příkladem může být císař Augustus. Nekonečně mluvil o klidu, pohodě a odpočinku, které si dopřeje po odchodu z veřejného života. Ten vytoužený den ale nikdy nepřišel. Římská říše na něm závisela a on se od ní nikdy nedokázal odpoutat.

Život se bude zdát krátký i těm, kdo usilují o život v luxusu. Ani tito lidé si nedokážou své požitky skutečně vychutnat. Neustále budou myslet na to, jak jejich současné vzrušení brzy skončí, nebo odkud přijde další.

Nejhorší jsou však ti, kdo hledají slávu po smrti. Zamotávají se do plánování pro potomstvo, které ani není jejich. Přemýšlejí o duchaplném výroku ve svém nekrologu nebo si nechávají navrhovat monumentální hrobky. Pohřeb by přitom měl být prostým symbolickým obřadem. Ve skutečnosti není nic výstižnějšího než jedna hořící svíčka – vhodný symbol krátkosti lidského života.

Představte si loď, která opustila přístav a celý následující rok se zmítala v mocné bouři. Bylo by nepřesné tvrdit, že za tu dobu urazila úspěšnou a cílevědomou plavbu, i kdyby se nakonec bezpečně vrátila do přístavu. Totéž platí o životě. Pouhé houpání, převalování a otáčení nejsou náhradou za skutečné žití.

Samozřejmě je důležité naplánovat si kurz a držet se ho, ale stejně tak je dobré si uvědomit, že ne každá cesta stojí za následování. Někteří lidé jsou spokojeni s tím, že stráví život neustálým kormidlováním a změnami směru. Bojí se, že nejsou na správné cestě, a touží po tom, co zanechali za sebou. Jiní, z čisté apatie, se prostě nechávají unášet vlnami. Přestanou se toulat teprve tehdy, když jsou příliš unavení nebo příliš staří na to, aby mohli pokračovat.

A pak jsou tu ti, kteří zasvěcují své nejlepší roky vášni, chamtivosti a obžerství. Neustále si říkají, že jednou své chování napraví – ale nikdy to neudělají. U některých, když konečně ucítí, že nastal pravý okamžik, už je pozdě: jsou příliš staří nebo slabí na to, aby změnili své návyky. U jiných by nepomohlo ani to, kdyby mohli svůj život prožít třikrát – stejně by se nezměnili.

Nejhorší ze všeho je však nechat se unášet větrem cizích starostí. Je zbytečné pracovat pro někoho, jehož cíle a přesvědčení se neshodují s vašimi. Takové jednání je nejjistější cestou ke krátkému a promarněnému životu. V takové situaci vaše posedlé myšlenky a starosti nebudou ani vaše vlastní a jste odsouzeni skončit na mělčině.

Když se lidé ocitnou v podobném postavení, naříkají, že jejich šéf nebo nadřízený nenaslouchá jejich přáním či názorům. Ale pokud si sami nedokážou najít čas naslouchat sobě a sledovat vlastní cestu, proč by to za ně měl dělat někdo jiný?