Neuspořádanost

Když vám někdo řekne, že váš stůl – nebo váš život – je jeden velký nepořádek, obvykle to není myšleno jako kompliment. Jak ale uvidíte v této knize, na nepořádku není nic špatného. Dozvíte se, jak drobné nedokonalosti a nejasnosti v životě mohou podpořit vaši kreativitu – a proč uklizený stůl nebo pečlivě naplánovaný rozvrh zdaleka nejsou tak užitečné, jak si možná myslíte. Zjistíte také, co je dobrého na tom být snadno rozptýlitelný; jak opravdu hrozné staré piano pomohlo jednomu jazzovému hudebníkovi k výjimečnému výkonu; a jak jeden šachista vítězí tím, že své soupeře záměrně mate.

Dnes se všude mluví o velkých datech. Mnozí doufají, že záplava informací nám pomůže lépe předpovídat budoucí události, jako je růst indexu Dow nebo další ničivý hurikán. Ve skutečnosti ale více dat neznamená automaticky přesnější předpovědi.

Kdykoli něco kvantifikujeme, nevyhnutelně narážíme na náhodný šum – například chyby v měření. To je problém pro přístup založený na velkých datech: model, který se snaží zohlednit všechny dostupné informace, do sebe nasaje i tento šum, a tím se jeho předpovědi zhorší.

Představte si, že porovnáváte historická minima a maxima cen akcií dvou ropných společností. Vaše odhady budoucího vývoje budou pravděpodobně přesnější, pokud z analýzy vyřadíte údaje z výjimečných, nepředvídatelných událostí – například z období masivního úniku ropy, který způsobil prudký propad akcií jedné firmy.

Navíc už samotný akt měření může zkreslit to, co se snažíte měřit. Vezměme si například kardiochirurgy. Pokud jsou hodnoceni podle počtu úspěšných operací, část z nich začne přirozeně „vylepšovat“ svá čísla tím, že si bude vybírat jen pacienty s nejlepší prognózou.

Další lidskou tendencí je dávat přednost pořádku před nepořádkem. Rádi vidíme svět uspořádaný do jasných, předvídatelných vzorců. Ve skutečnosti ale není vždy prospěšné pořádek vnucovat.

Uvažujme o harvardské studii z roku 1990, v níž AnnaLee Saxenian porovnávala dvě centra vyspělého technologického rozvoje: oblast kolem dálnice Route 128 v Massachusetts a kalifornské Silicon Valley. Vítězem se stalo Silicon Valley – právě díky své „neuspořádané“ povaze. Firmy tam umožňovaly zaměstnancům snadno přecházet mezi jednotlivými podniky a tolerovaly i výměnu nápadů a know‑how napříč firmami. Vzniklo tak prostředí spolupráce, které podporovalo inovace a usnadňovalo získávání odborníků, což pomohlo celému regionu prosperovat.

Naproti tomu společnosti v oblasti Route 128 si své podnikání pečlivě uzavíraly do oddělených „silosů“, střežených právně závaznými konkurenčními doložkami. To firmám ztěžovalo reakci na nové události i zvládání krizí – a celý region tím trpěl.

V roce 1975 odehrál jazzový pianista Keith Jarrett koncert, který vešel do dějin. Při vystoupení v Kolíně nad Rýnem musel hrát na starý, téměř nehratelný klavír značky Bösendorfer – jediný, který byl v sále k dispozici. Jarrett na něj nemohl hrát tak, jak byl zvyklý na nový nástroj: klavír byl rozladěný, příliš tichý, pedály drhly a vysoké tóny zněly plechově.

Jarrett proto zvolil jiný přístup a začal improvizovat. Aby se vyrovnal se špatnou rezonancí, hrál dunivé basové riffy. Aby zvýšil hlasitost, hrál vestoje a do kláves se opíral mnohem větší silou, čímž hudbě dodal novou intenzitu. Právě tímto neortodoxním způsobem vytvořil jedinečné umělecké dílo.

To není nic výjimečného: narušení zaběhnutého pořádku nás nutí hledat nové, kreativní přístupy. Dokud naše zvyky a rutiny fungují, nemáme důvod je měnit. Nové – a často mnohem lepší – postupy se obvykle rodí v obdobích vychýlení a nejistoty.

Podobně mohou tvořivost podnítit i rozptýlení. V roce 1985 provedli dva výzkumníci z Berkeley experiment, v němž dvojicím lidí promítali modré a zelené diapozitivy a požádali je, aby nahlas říkali, jakou barvu vidí. Jeden člověk v každé dvojici byl ve skutečnosti spolupracovníkem výzkumníků a měl za úkol občas záměrně vykřiknout špatnou odpověď, aby skutečné účastníky mátl a vyrušoval.

Když pak byli účastníci požádáni, aby volně asociovali slova k těmto dvěma barvám, přicházeli s mnohem originálnějšími odpověďmi než kontrolní skupina.

Podívejme se i na novější studii Shelley Carsonové, která prokázala souvislost mezi rozptýleností a tvořivostí. Testovala skupinu studentů, kteří už dosáhli určitého kreativního úspěchu – například vydali román nebo album. Ukázalo se, že 22 z 25 „superkreativních“ účastníků se snadno nechalo vyrušit zdánlivě nepodstatnými podněty. Je tedy zřejmé, že rozptýlenost a tvořivost spolu nějak souvisejí.

V dalších kapitolách uvidíme, proč jsou pečlivě uhlazené pracovní prostory přeceňované a proč těsně semknuté týmy často nedokážou myslet mimo zažité schéma.