Nesvoboda tisku

Žijeme v době obrovských společenských změn. Tradiční zpravodajské zdroje jsou vytlačovány vzestupem sociálních médií a hranice mezi faktem a fikcí je nejasnější než kdy dřív. Kritici zleva i zprava pravidelně odsuzují tristní stav amerických médií a poukazují na šíření „fake news“. Na levici kritici prezidenta Trumpa obviňují ze lži prakticky pokaždé, když promluví. Na pravici zase komentátoři lamentují nad zdánlivě nekonečným pokrytím uměle vyrobených skandálů v mainstreamových médiích, založených na anonymních zdrojích, spekulacích a drbech.

Mark R. Levin však jde ještě dál. Označuje mainstreamová média za „tisk Demokratické strany“ a tvrdí, že jejich jediným cílem je co nejvíce ztížit Trumpovi vládnutí. Levin, podobně jako Trump, věří, že média jsou nepřítelem lidu, a předkládá několik radikálních teorií, proč tomu tak je.

V tomto shrnutí se dozvíte, co jsou takzvané pseudo‑události; proč byla americká mediální scéna kdysi ideologicky mnohem vyváženější; a jak deník The New York Times ignoroval utrpení evropských Židů během holokaustu.

V liberálních demokraciích Západu se obecně uznává, že svoboda tisku je jedním z pilířů zdravé společnosti. Americká média jsou však už mnoho desetiletí v krizi.

Náš příběh začíná v roce 1947, kdy občansky vedená Komise pro svobodu tisku zveřejnila zprávu o stavu amerického tisku – dokument, který do značné míry osvětluje i dnešní mediální krajinu. Komise dospěla k závěru, že ačkoli se dostupnost masových médií v předchozích desetiletích výrazně rozšířila, kvalita jejich obsahu klesla. Tisk se stal nejen mnohem provokativnějším a senzacechtivějším, ale v mnoha ohledech i naprosto nezodpovědným.

Na pozitivnější notu však Komise zdůraznila zásadní význam médií při poskytování informací lidem, aby tak podporovala hodnoty svobodné společnosti.

Přesuňme se do současnosti, kdy vznikají modernější pokusy vymezit odpovědnost svobodného tisku. V roce 2007 například bývalí novináři Bill Kovach a Tom Rosenstiel vydali knihu Elementy žurnalistiky, v níž dospěli k závěru, že nejdůležitějším úkolem tisku je vybavit občany informacemi, které jim umožní být „svobodní a samosprávní“.

Jedním z klíčových ukazatelů, zda se to daří, je rozmanitost mezi novináři. Pestrost ideologií je charakteristickým znakem skutečně svobodného tisku, v němž existuje rovnováha mezi názory reprezentujícími různé intelektuální směry.

Bohužel, dnešní americká média tomuto ideálu neodpovídají. Studie Indiana University z roku 2014 zjistila, že zatímco 28,1 procenta novinářů se identifikovalo jako demokraté, pouze 7,1 procenta se považovalo za republikány. To rozhodně není vyvážené prostředí, pokud jde o intelektuální rozmanitost.

Tyto nerovnováhy se jasně odrážejí i ve veřejném mínění. Průzkumy Gallup ukazují, že zatímco téměř 80 procent demokratů médiím důvěřuje, u republikánů je to jen asi 20 procent. Tato čísla odhalují velmi znepokojivý jev – drtivá většina moderní mediální krajiny sdílí ideologické smýšlení Demokratické strany. A to má vážné následky.

Jedním z nich je princip přeformulovaného extremismu. Znamená to, že pokud se dostatečně dlouho a intenzivně věnuje pozornost názorům, které by se za normálních okolností považovaly za krajně levicové, začnou být časem vnímány jako mainstream. To je jen jedna z implikací toho, jak „tisk Demokratické strany“ dnes ovlivňuje americká média.

Abychom pochopili žalostný stav, do něhož se dnešní americká média dostala, musíme se podívat, jak k tomu došlo.

V letech před založením Spojených států panovala v tisku svoboda projevu. Na rozdíl od dnešního údajně objektivního zpravodajství však byli autoři letáků americké revoluce ve svém podávání informací otevřeně zaujatí. Tisíce pamfletů odsuzujících monarchii byly šířeny před i během revoluční války a pravděpodobně pomohly obrátit veřejné mínění proti utlačovatelské britské nadvládě.

Otevřeně stranické novinářství pokračovalo bez přerušení i v poválečné Americe. Stranické noviny byly pravidlem, nikoli výjimkou. Po většinu 19. století představovala americká mediální scéna zdravou rovnováhu protichůdných politických ideologií. Noviny vyjadřovaly podporu různým politikům a stranám a zároveň zesměšňovaly své protivníky.

To však netrvalo věčně. Na přelomu 19. a 20. století prošly Spojené státy progresivní érou, během níž několik levicově orientovaných prezidentů začalo měnit povahu amerického vládnutí. Dny omezeného zásahu státu byly pryč – místo nich se stala normou rostoucí regulace jak v ekonomice, tak v osobních životech lidí. Velké korporace byly rozděleny a lidem bylo dokonce zakázáno pít alkohol.

Jedním z ideových konceptů, které za tímto posunem stály, byl stále „vědečtější“ přístup ke všemu. Místo aby stát lidem dovolil žít, jak uznají za vhodné, začaly vlády uplatňovat logiku a rozum, aby svým občanům údajně „pomohly“ žít lepší život.

Tento posun v myšlení změnil i povahu amerického tisku a zasel semena moderní Demokratické strany a jí nakloněných médií. Místo aby novináři transparentně přiznávali své zaujaté názory, začali se prezentovat jako neutrální pozorovatelé, kteří předkládají fakta, nikoli názory. Tak se zrodil mýtus objektivního tisku.

Právě v této době se také zrodilo aktivistické novinářství. Během první světové války levicový prezident Woodrow Wilson zřídil Výbor pro veřejné informace. Jeho úkolem bylo poskytovat hlavním médiím vládní propagandu maskovanou jako zprávy. Jinými slovy, Wilson vytvořil oficiální vládní zpravodajský kanál. Novináři, kteří nesouhlasili, čelili zatčení nebo zastrašování, pokud se nepodřídili.

Levicoví prezidenti, jako Franklin D. Roosevelt, v těchto taktikách pokračovali během Velké hospodářské krize a druhé světové války. Tím upevnili aktivistické novinářství – maskované jako neutrální, objektivní zpravodajství – jako trvalou součást amerického mediálního ekosystému.