Nesmrtelnost

Zamysleli jste se někdy nad tím, co se s vámi stane po smrti? Nebo jste si kladli otázku, jaké by to bylo žít navěky? Pokud ano, rozhodně v tom nejste sami. Od chvíle, kdy si lidé začali uvědomovat svou nevyhnutelnou smrtelnost, se snažíme vyrovnat s tímto faktem i s tím, že si nedokážeme představit, jaké to „bude“ po smrti.

Touha po nesmrtelnosti je nedílnou součástí lidské existence. Nejenže formuje, ale v jistém smyslu i podmiňuje náš civilizační vývoj. V této knize se seznámíte s „příběhy o nesmrtelnosti“, které si vytváříme, abychom se vyrovnali s blížící se smrtí – a na nichž v posledku stojí všechny podoby kultury. Dozvíte se také, proč každý z těchto příběhů nakonec z různých důvodů selhává a nedokáže nám skutečně poskytnout nesmrtelnost, po níž toužíme.

Uvidíte, co spojuje velké hrdiny starověku s dnešními techno‑futuristy, jak podivným způsobem je vzkříšení propojeno s kanibalismem, proč by z vás nesmrtelnost udělala ještě horšího prokrastinátora a proč bychom – i kdybychom byli „nesmrtelní“ – ve skutečnosti žili „jen“ zhruba 5 775 let.

Ležíte někdy v posteli a přemýšlíte o své smrti – o okamžiku, kdy k vám konečně zaklepe Smrtka? Všichni víme, že ten den jednou přijde, a přesto v hloubi duše doufáme, že se nám nějak vyhne. Proč nás takové myšlenky trápí?

Začněme tím, že stejně jako všechny ostatní živé bytosti i lidé jsou „stroje na přežití“: naším základním cílem je za každou cenu zůstat naživu. Tento boj o přežití probíhá prostřednictvím evolučního procesu adaptace a reprodukce. Jedinci s nejvhodnějšími geny mají největší šanci se rozmnožit a předat svou genetickou výbavu dál.

Co však dělá lidi jedinečnými, je skutečnost, že o přežití bojujeme s plným vědomím toho, že jednoho dne stejně zemřeme. Tato touha žít a zároveň vědomí vlastního konce vedou k tomu, čemu se říká paradox smrti.

Na jedné straně si – obklopeni úmrtími zvířat i dalších lidí – velmi dobře uvědomujeme, že v určitém okamžiku zemřeme. Na druhé straně si ale nedokážeme představit samotnou zkušenost smrti, tedy neexistence. Zkuste to: představte si svou vlastní smrt. Co vidíte? Hrob? Pohřeb? Možná máte pocit, že si představujete smrt, ve skutečnosti si ale představujete situace, které se dějí kolem ní.

Být mrtvý znamená neexistovat – a tedy ani nemít žádné vědomé prožívání těchto situací. Nemáme žádný způsob, jak zakusit nebo si byť jen představit, jaké to je neexistovat. Odtud plyne paradox: smrt vnímáme jako nevyhnutelnou (protože všichni zemřeme), ale zároveň jako nepředstavitelnou (protože si nedokážeme představit zkušenost neexistence).

Co tedy děláme, když čelíme tomuto paradoxu? Naše touha přežít a neschopnost pochopit, jaké to je nebýt, nás nutí hledat způsoby, jak smrt „obejít“ – tedy usilovat o nesmrtelnost. Následující kapitoly vysvětlí, jak se o to pokoušíme.

Dokážete si představit, jaký by byl život, kdybychom byli neustále soustředění na svou nevyhnutelnou smrt? Jak bychom byli schopni cokoliv dělat? Zničující myšlenka, že všechny naše činy budou po smrti marné, by činila život naprosto bezvýznamným a paralyzovala by nás.

Takové napětí je zkrátka příliš těžké dlouhodobě snášet. Proto jsme si vytvořili příběhy nesmrtelnosti – vyprávění, která nás odvádějí od myšlenky na smrt našeho individuálního já i našich komunit. Tyto příběhy nám pomáhají vyhnout se stavu trvalého panického strachu a chaosu tím, že nám vštěpují představu, že smrt lze nějakým způsobem odvrátit, nebo ji alespoň učinit bezvýznamnou.

S touto vírou můžeme prožívat své životy s pocitem, že my – a naše úspěchy – nějakým způsobem přetrváme i po smrti. Příběhy nesmrtelnosti navíc slouží jako pilíře, na nichž je vystavěna civilizace. Najdeme je v samotném srdci velkých kulturních výtvorů lidstva – našich náboženství, filozofií, věd, umění i architektury.

Stačí si vzpomenout na všechny náboženské stavby a artefakty – chrámy, pyramidy, kostely a další –, které byly po tisíciletí středobodem lidských společenství. Jejich hlavním účelem je připomínat nám jednu věčnou „pravdu“: slib, že my sami budeme nějakým způsobem žít navěky.

I v moderní vědě a etice – nejzřetelněji v medicíně – je naším cílem udržet člověka naživu co nejdéle. Například dnešní zákony proti ohavnému zločinu vraždy mají kořeny ve starověkých normách zapsaných v náboženských textech, jako je Bible. Kdyby nebylo těchto dávných předpisů, neměli bychom dnešní právní řády, které nás chrání před našimi primitivními instinkty a pomáhají nám zůstat naživu.

Teď, když víme, proč jsme si příběhy nesmrtelnosti vytvořili, se v následujících kapitolách podíváme na čtyři z těch nejvýznamnějších.