Neobyvatelná Země

David Wallace-Wells předkládá děsivou vizi: svět, ve kterém žijeme, stojí na prahu dramatické a katastrofální proměny. Naše životní prostředí jsme poškodili téměř k nepoznání. Arogance a nedbalost nás konečně dostihly; brzy se naše kdysi prosperující způsoby života zastaví a zhroutí. Pokud to zní ponuro a apokalypticky, je to proto, že to tak skutečně je.

Křehké zemské klima bylo během jediné generace přivedeno na pokraj zhroucení a děti nedokázaly napravit hříchy svých rodičů. Teď se musíme vypořádat s následky a udělat vše, co je v našich silách, abychom tuto žalostnou situaci zmírnili.

Kniha Neobyvatelná Země přesně popisuje, co může lidstvo očekávat od teplejší planety – a rozhodně nejde o snadné čtení. Od nedostatku pitné vody přes „biblické“ povodně až po možný návrat dávno vymizelých nemocí nás v příštím století čeká velmi drsná jízda.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč obilí ztrácí na výživnosti, proč změna klimatu ohrožuje internet a jak takzvané klimatické kaskády všechno ještě zhoršují.

V roce 2015 se většina světových lídrů sešla v Paříži, aby se dohodla na novém souboru cílů v boji proti změně klimatu. Politici tehdy působili dojmem, že si uvědomují závažnost i naléhavost situace; mnozí věřili, že lidstvo překonalo svou temnou minulost.

Z těchto jednání vzešel klíčový cíl: udržet globální průměrnou teplotu pod hranicí 2 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí – číslem, které je široce považováno za mez, za níž začínají skutečné katastrofy. Jenže je tu problém: tuto dvoustupňovou hranici velmi pravděpodobně překročíme.

Stačí se podívat na zprávu Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2018. Uvádí, že i kdyby vlády okamžitě přijaly razantní opatření proti globálnímu oteplování a bez prodlení zavedly všechny politiky dohodnuté v Paříži, planeta se pravděpodobně stejně oteplí zhruba o 3,2 °C, než se oteplování zastaví. A co je horší, v současnosti není žádná průmyslově vyspělá země ani zdaleka blízko tomu, aby všechny tyto závazky skutečně plnila.

Co to tedy konkrétně znamená? V podstatě to, že i náš nový „nejlepší možný“ scénář vypadá dost beznadějně. I kdyby se státy zítra zázračně probudily a pařížské emisní cíle splnily, světové ledovce by se i tak během našeho života zhroutily. To by nakonec vedlo k zaplavení více než stovky měst, včetně Miami, Šanghaje a Hongkongu.

Při oteplení o 3 °C by jižní Evropa trpěla trvalým suchem a rozloha území Spojených států, které každoročně zasáhnou lesní požáry, by vzrostla o 600 procent. A připomeňme, že tohle je optimistický scénář. Pokud se podíváme na odhady nejhoršího vývoje do roku 2100, OSN uvádí děsivé číslo: až 8 °C. Při takovém oteplení by se rovníkové oblasti staly zcela neobyvatelnými. Obrovské požáry by devastovaly lesy, dvě třetiny světových měst by se ocitly pod vodou a tropické nemoci by se rozšířily i do oblastí, kterým jsme dříve říkali Arktida.

Možná nejděsivější na globálním oteplování je však jeho zběsilé tempo. V geologickém měřítku jsme zvyklí vnímat Zemi jako pomalý, téměř lenivý systém, který potřebuje miliony let na výraznější změnu. To je ale nebezpečná iluze. Více než polovina všech emisí uhlíku vznikla za posledních třicet let a drtivá většina od konce druhé světové války.

Není přehnané říci, že planeta byla během jediné generace sražena na kolena – a že úkol zachránit ji nyní leží výhradně na našich bedrech. Abychom to dokázali, musíme nejprve pochopit důsledky změny klimatu. A ty jsou mnohem složitější, než se na první pohled zdá.

Pokud se po předchozí kapitole cítíte znepokojeni, je to zcela na místě. Pro lidstvo ještě není definitivně pozdě – ale určité úrovně katastrofy už se nevyhneme. Jak vážná tato úroveň bude, je těžké odhadnout, protože změna klimatu závisí na mnoha proměnných: kolik uhlíku ještě vypustíme, jaké technologie se podaří vyvinout, aby emise snížily, a podobně.

Existují však i další, složitější faktory, které planetu dále oteplují – faktory, jimž zatím špatně rozumíme, nebo o nich dokonce vůbec nevíme. Nejsložitější z nich jsou takzvané kaskády. Kaskáda nastává, když nějaký důsledek změny klimatu vede k dalšímu oteplování planety, což vyvolá další následky a další oteplování v destruktivní zpětné vazbě.

Jedním z nejzřetelnějších příkladů kaskády je tání arktických ledovců. Bílá barva výborně odráží světlo a teplo, takže polární ledovce vracejí obrovské množství slunečního záření zpět do vesmíru. Jak se ledovce zmenšují, méně tepla se odráží a více se ho pohlcuje. To planetu dále otepluje a způsobuje ještě rychlejší tání ledovců – a tím opět urychluje oteplování.

A to je jen jedna část této kaskády. Arktický permafrost – trvale zmrzlá půda a hornina – obsahuje až 1,8 bilionu tun uhlíku. Jak permafrost taje, tento uhlík se uvolňuje do atmosféry, což vede k dalšímu oteplování. Ještě horší je, že část tohoto uhlíku se může uvolňovat ve formě metanu. Pokud porovnáme oteplovací účinek metanu a oxidu uhličitého v horizontu dvaceti let, je metan 86krát silnější skleníkový plyn.

Další znepokojivou kaskádou jsou lesní požáry. Zažíváme bezprecedentní horka – 16 z 17 nejteplejších let v historii měření připadá na období po roce 2000 – a naše lesy jsou proto mnohem náchylnější k požárům. Protože jsou navíc sušší, požáry jsou ničivější, trvají déle a spalují více stromů, které by jinak pohlcovaly uhlík.

Nejškodlivější účinek lesních požárů však spočívá v uhlíku, který uvolňují. Když stromy absorbují oxid uhličitý, aby ho přeměnily na kyslík, uhlík nezmizí – ukládá se v kořenech, kmenech a větvích. Když lesní požár zničí les, uhlík hromaděný tisíce let se vrací zpět do atmosféry a les se z pohlcovače uhlíku mění na jeho zdroj. To planetu dále otepluje a zvyšuje pravděpodobnost dalších požárů.

Lesní požáry jsou prvním příkladem toho, jak změna klimatu obrací naše prostředí proti nám. V další kapitole se podíváme, jak globální oteplování dělá totéž s naším počasím.