Není kam se schovat

Jméno Edwarda Snowdena, bývalého externího spolupracovníka NSA a Ústřední zpravodajské služby (CIA), se v médiích objevuje velmi často. Od chvíle, kdy v červnu 2013 předal novináři Glennu Greenwaldovi obrovský soubor vládních dokumentů, zásobují světové zpravodajské agentury veřejnost stálým proudem zpráv, které popisují hloubku a rozsah sledovacích aktivit tajných služeb v nejvyspělejších demokraciích světa.

Kniha No Place to Hide se podrobně zabývá obsahem Snowdenových odhalení a vysvětluje, jak se dotýkají každého z nás. Autor Glenn Greenwald důrazně argumentuje proti masovému sledování a proti nedostatku podpory pro whistleblowery v hlavních médiích. Z pozice zkušeného nezávislého novináře a ústavního právníka vede boj za svobodu a soukromí.

V následujících kapitolách se mimo jiné dozvíte:

• jak mohou data související s telefonním hovorem – například telefonní čísla nebo frekvence hovorů – prozradit o člověku víc než obsah jediného hovoru,
• jak neúčinné se v praxi ukazuje být hromadné sledování při prevenci terorismu,
• a jak se naše postoje k tématům, jako jsou například drogy, mění v závislosti na tom, kdo nás může poslouchat.

Za zavřenými dveřmi a mezi přáteli se často chováme a vyjadřujeme jinak než na veřejnosti – zvlášť před určitými lidmi, jako je farář, policista, rodiče nebo zaměstnavatel. Většina z nás by na otázku, zda je to tak, odpověděla „ano“.

Soukromí je klíčové pro náš pocit svobody. Když je narušeno, trpí naše individualita a máme tendenci chovat se tak, jak se od nás očekává. Jakmile víme, že jsme sledováni, měníme své chování a stáváme se opatrnějšími a ustrašenějšími.

Ukazuje to například studie z roku 1975 na Stanfordově univerzitě. Zjistila, že 77 procent účastníků podporovalo legalizaci marihuany. Když jim však výzkumníci řekli, že jejich odpovědi budou předány policii „pro výcvikové účely“, podíl zastánců legalizace klesl na 44 procent. To dokládá, že sledování významně ovlivňuje naše myšlení, zejména pokud jde o politické postoje.

Politický nesouhlas je přitom nezbytný pro fungování zdravé demokracie. Přesto vlády v průběhu dějin sledovaly občany, kteří se odvážili postavit proti status quo. V posledních letech poskytl internet lidem platformu pro sdílení informací a protesty proti autoritám. Umožnil vznik hnutí, jako bylo Occupy Wall Street, které se postavilo proti hrubému zneužívání moci.

Bohužel, skutečnost, že vlády špehují své politické odpůrce, není žádnou novinkou. Už v roce 1971 monitoroval Federální úřad pro vyšetřování (FBI) různé politické skupiny – od odpůrců války až po aktivisty hnutí za občanská práva. Šokující je, že FBI některé z těchto skupin dokonce infiltroval, vydával se za jejich členy a snažil se ostatní podněcovat k trestné činnosti. Paranoia vyvolaná tímto skrytým jednáním byla natolik silná, že dokázala omezit politický nesouhlas a tím i růst politických hnutí.

Jak uvidíme v dalších kapitolách, sledování ze strany zpravodajských služeb má přímý dopad na naše životy – omezuje naše soukromí i naši svobodu.

Snowdenovy úniky – jedny z nejvýznamnějších vládních odhalení v dějinách – začaly pro autora Glenna Greenwalda skokem do neznáma. Měl podezření, že člověk, který ho kontaktoval, může být fantasta, nebo dokonce součást vládní pasti, jejímž cílem je zničit novináře, kteří odhalují pravdu.

Tím člověkem byl však Edward Snowden. A Snowden vše pečlivě naplánoval, přestože věděl, že je velmi pravděpodobné, že bude dopaden. Snowden je odborník na kybernetickou bezpečnost, pracoval pro CIA a jako soukromý dodavatel pro NSA. V průběhu let měnil zaměstnání, působil v různých zemích a přijímal i nižší mzdy, aby mohl shromažďovat utajované dokumenty. Soubory důkladně prostudoval, než je předal autorovi, a plně si uvědomoval, že mu za to hrozí doživotní trest.

Dokumenty, které Snowden poskytl, byly první v historii NSA, jež se dostaly na veřejnost. Po úniku potřeboval bezpečné útočiště, a proto odcestoval do Hongkongu, který měl větší politickou svobodu než pevninská Čína a zároveň poskytoval relativní ochranu před přímým americkým zásahem.

Po prvních setkáních hrozilo, že jednání Snowdena s novináři, šéfredaktory a právníky nakonec úplné zveřejnění dokumentů zmaří. Snowden souhlasil, že část materiálů NSA předá novináři z deníku The Washington Post, později toho však litoval, když noviny sestavily tým právníků, kteří začali do práce redakce zasahovat a vydávat varování. Ze strachu z možných následků vedení listu dokonce zakázalo svému novináři setkat se se Snowdenem osobně.

Také zaměstnavatel autora, britský deník The Guardian, si najal právníky a obával se možného uzavření listu, protože podle zákona musel o svých krocích informovat NSA. Ta se následně pokusila zveřejnění zdržet a tvrdila, že editoři nejsou „seriózní novináři“.

Nakonec to byla odvaha Snowdena, autora, redaktorů The Guardianu a dalších nezávislých novinářů, co vedlo k publikování úniků, které během krátké doby upoutaly pozornost celého světa.