Největší bluff

Je jaro roku 2016. Maria Konnikova nikdy v životě nehrála poker – dokonce ani neví, kolik karet je v balíčku. Jak se jí tedy podařilo přesvědčit světového šampiona v pokeru Erika Seidela, aby se stal jejím mentorem?

Na rozdíl od většiny pokerových nadějí Maria neusilovala o výhru milionů. Jako spisovatelka s doktorátem z psychologie chtěla zjistit, co ji poker může naučit o životě a jeho nejistotách. A tak se pod vedením Seidela a dalších pokerových expertů vydala na roční trénink v přípravě na Světovou sérii v pokeru, známou pod zkratkou WSOP.

V tomto shrnutí uvidíte, jak se z naprosté začátečnice stala úspěšná šampionka – a jaké lekce si z této cesty odnesla. Dozvíte se také, jaké principy stojí za třicetiletou kariérou Erika Seidela, proč „poker face“ nezakryje vaše bluffy a jak zůstat odolní, i když jsou šance proti vám.

V bezlimitním Texas Hold’em dostane každý hráč dvě karty lícem dolů. Na stůl se postupně vykládají společné karty lícem nahoru. Tři společné karty, které přijdou po prvním kole sázek, se nazývají „flop“. V průběhu hry se přidají ještě dvě společné karty.

V turnaji představují pokerové žetony finanční podíl hráče ve hře. Cílem je získat co nejvíce žetonů. Po směru hodinových ručiček se každý hráč rozhoduje, zda bude ve hře pokračovat, nebo složí, tedy se vzdá své kombinace. Pokud se rozhodnete hrát, můžete dorovnat, tedy vyrovnat výši předchozí sázky, nebo navýšit, tedy zvýšit částku, která je právě ve hře.

Během čtyř kol sázek se na základě chování ostatních hráčů snažíte odhadnout, jak si vaše kombinace vede ve srovnání s jejich kartami. Na konci vyhrává hráč s nejlepší kombinací – nebo ten, kdo jako jediný zůstane ve hře.

Bezlimitní Texas Hold’em je dnes nejpopulárnější variantou pokeru. Maria se mu ale začala věnovat především proto, že v něm viděla paralely s každodenním životem. Klíčové poselství této kapitoly zní: Bezlimitní Texas Hold’em odráží pravděpodobnostní povahu našeho světa.

Jedním z rysů, které bezlimitní Texas Hold’em odlišují od jiných pokerových her, je vyváženost mezi známými a neznámými informacemi. Díky svým dvěma kartám a společným kartám na stole máte k dispozici dost dat na to, aby hra nebyla zcela nepředvídatelná. Zároveň ale nikdy nemáte úplnou jistotu – ani tehdy, když znáte matematické pravděpodobnosti jednotlivých kombinací.

Tento poměr známého a neznámého z Texas Hold’em dělá vyváženou směs dovednosti a náhody. Jak už ve 20. století argumentoval matematik John von Neumann, poker dobře odráží pravděpodobnostní vesmír, který řídí naše každodenní životy.

Další charakteristickou vlastností bezlimitního Texas Hold’em je, že neexistuje horní hranice sázky. V jakémkoli kole můžete jít „all‑in“, tedy vsadit všechny své žetony. I život je podobně riskantní a potenciálně štědrý podnik: nic nám nebrání investovat všechny své peníze, své srdce nebo dokonce vlastní život do něčeho, co nemá žádné záruky.

Pokud si nejste jistí pokerovými pravidly, není důvod k obavám. Je to složitá hra – i Maria potřebovala měsíce intenzivního studia, aby jí opravdu porozuměla. Naštěstí nemusíte být pokerovým mistrem, abyste mohli její poznatky využít ve vlastním „návodu na život“.

Chcete‑li se naučit novou dovednost, nejlepším začátkem je najít si dobrého mentora. Mariin mentor Erik Seidel má čtvrté nejvyšší turnajové výhry v historii pokeru a je členem Pokerové síně slávy. Jinými slovy, Erik Seidel ví, jak vyhrávat.

Mnoho pokerových šampionů nakonec zkrachovalo nebo své výhry rozházelo. Erik však byl v době vydání knihy stále aktivní – po více než třiceti letech u stolů. Někteří ho považují za nejlepšího pokerového hráče všech dob. V čem tedy spočívá tajemství jeho trvalého úspěchu?

Ukazuje se, že Erikova síla nespočívá jen ve schopnosti vyhrávat, ale také v umění prohrávat. Klíčové poselství této kapitoly je: Umění dobře prohrávat je klíčem k tomu naučit se vyhrávat.

Když šlo o výuku pokerových základů, poslal Erik Marii za Danem Harringtonem, autorem klasické učebnice Harrington on Hold’em. V ní Harrington detailně popisuje různé herní styly. Jeho osobní rady ale byly spíše filozofické. Řekl Marii, že pokud chce „porazit poker“, musí nejdřív porazit sama sebe.

Tím měl na mysli, že se musí naučit poznávat své slabiny prostřednictvím proher – znovu a znovu. Při zvládání jakékoli nové dovednosti je selhání nejlepším učitelem. Příliš brzký úspěch s sebou nese riziko přehnaného sebevědomí a iluzí. Naproti tomu prohry vás nutí zkoumat vlastní postup, abyste se mohli dál učit a růst.

V pokeru je schopnost objektivně posoudit svou situaci obzvlášť důležitá, když během hry dostanete slabou kombinaci. Naučit se dobře prohrávat je také klíčem k dlouhodobé kariéře. Jedním z důvodů, proč je Erik stále „ve hře“, je to, že umí prohrávat se ctí a znovu se zvednout. Mnoho jiných hráčů bere prohru osobně a vinu hází na okolí; Erik ji naopak stále vnímá jako příležitost k učení.

Schopnost dobře prohrávat využívá Erik nejen u pokerových stolů. V roce 1987 přišel po krachu akciového trhu o práci na Wall Street – právě ve chvíli, kdy jeho žena otěhotněla. Místo aby se utápěl v neštěstí, přehodnotil své možnosti. Jako zkušený hráč backgammonu se rozhodl zaměřit na poker. Brzy začal vyhrávat a postupně si vybudoval pověst mezinárodního pokerového šampiona.