Nejprve jako tragédie, potom jako fraška

Karel Marx kdysi poznamenal, že dějiny se opakují „nejprve jako tragédie, potom jako fraška“. Ačkoli psal v devatenáctém století, jeho postřeh můžeme snadno ověřit i na nedávných událostech. Nejprve tu máme tragédii, jakou bylo 11. září, a po ní frašku v podobě finanční krize v letech 2007–2008. Obě události byly alespoň zčásti produktem téhož globálního systému; první byla skutečně děsivá, druhá téměř absurdní.

Proč k tomu dochází? Proč po tragických událostech dál spoléháme na postupy, které nakonec vedou k fraškovitým situacím? Jinými slovy: proč setrváváme u kapitalistického systému, který v posledních desetiletích vyvolal tolik krizí?

Tato kniha, inspirovaná myšlením vlivného současného filozofa Slavoje Žižka, se snaží na tyto otázky odpovědět. Zároveň naznačuje, jaký systém by mohl být lepší alternativou: komunismus.

Zajímá vás to? Podívejme se na to blíž. V tomto shrnutí zjistíte, proč i přes množství „povolení“ máte ve skutečnosti jen velmi málo skutečných práv; proč krize kapitalismu jeho postavení spíše posilují, než oslabují; a proč komunismus vůbec nemusí být tím, co si pod ním běžně představujete.

Lidé, kteří vyrostli v kapitalismu, jej často považují za přirozený vývoj společenského uspořádání. Mýlí se však. Kapitalismus bývá prezentován jako neutrální způsob organizace společnosti, který funguje jako dobře promazaný stroj. Ve skutečnosti je ale kapitalismus ideologie – soubor představ, které nás vedou k určitému způsobu myšlení a jednání.

Příliš často se o kapitalismu mluví technickým jazykem jako o něčem, co prostě funguje, a ne jako o systému, který je prostoupen určitými představami o tom, jak svět „má“ fungovat. Skutečnost, že kapitalismus může fungovat v jakékoli civilizaci s vlastními systémy významu – ať už jde o buddhismus, křesťanství nebo víru v sociální stát – dokazuje, že kapitalismus není jen funkční mechanismus.

Tyto systémy významu slouží jako jakési jištění, o které se lidé mohou opřít, když se jejich sny o úspěchu, zakořeněné v kapitalistické ideologii, nevyhnutelně zhroutí a zůstanou nenaplněné. Kdyby byl kapitalismus přirozený či neutrální, takové opěrné systémy bychom nepotřebovali.

Proč tedy tolik z nás považuje kapitalismus za přirozený a žádoucí a dál důvěřuje systému, který prochází krizí za krizí? Každá krize kapitalismu funguje jako jakási šoková terapie, která nás udržuje v zajetí snu.

Krize nás sice někdy donutí zpochybnit naše přesvědčení, mnohem častěji nás ale vrací zpět k „základům“. Místo abychom kriticky přemýšleli o dominantní ideologii, chápeme krizi jako důsledek toho, že jsme se jí nedrželi dostatečně důsledně.

Když se například socialistické režimy dostaly do krizí, které vedly k jejich pádu, jejich představitelé tvrdili, že problémem není příliš socialismu, ale naopak nedostatek socialismu. Když se lidé ve východní Evropě ve dvacátém století bouřili proti vládám podporovaným Sovětským svazem, nedočkali se kompromisu, ale ještě horlivějšího prosazování „pravého“ socialismu.

Mnohem bližším příkladem je finanční krize v roce 2008, která byla často popisována jako důsledek přílišného zásahu státu, přemíry zákonů a regulací. Ve skutečnosti šlo o důsledek zoufale nedostatečné regulace.

Běžně se tvrdí, že svobodný obchod a otevřené trhy – dva základní principy kapitalismu – jsou základem svobody a demokracie. Je to ale skutečně pravda? Jak brzy uvidíte, rozhodně ne.

V kapitalistické společnosti, v níž žijeme, jsou mnohé svobody a práva, jichž si ceníme, vydávána za výsledek kapitalismu, ačkoli ve skutečnosti jsou plodem revoluční politiky. Všeobecné volební právo, pracovní zákonodárství nebo svoboda tisku – to vše jsou výsledky revolučních, emancipačních hnutí, jimž kapitalistické elity u moci dlouhodobě a tvrdě odporovaly.

Podobně i seznam požadavků na konci Komunistického manifestu Karla Marxe a Friedricha Engelse byl (s výjimkou zrušení soukromého vlastnictví) prosazen pod tlakem levicových hnutí.

Stejně jako si kapitalismus přisvojuje zásluhy za věci, které nikdy nedokázal, umožňuje nám také zavírat oči před vlastní odpovědností za jeho selhání. Své role ve veřejném životě – například zaměstnání nebo roli rodiče – vnímáme jako něco odděleného od toho, kým „ve skutečnosti jsme“.

Věříme, že v nás existuje nějaké vrozené, pravé já, které se liší od toho, co děláme – od našich profesí či „kapitalistického já“. Tento pohled nás zbavuje odpovědnosti – a ve skutečnosti zbavuje odpovědnosti každého – za nespravedlnosti systému. Naše veřejné chování pak není považováno za součást našeho soukromého, lidského já.

Příkladem může být zpráva o izraelském vojákovi, který se podílel na vyhánění Palestinců z jejich zabraných domovů. Když byl konfrontován, snažil se vysvětlit, že je „jen člověk“, ukazoval fotografie své malé dcery a trval na tom, že pouze plní svou povinnost. Tím, že oddělil své soukromé já od svých takzvaných povinností, mohl pokračovat, aniž by musel přemýšlet o důsledcích svých činů.

Myšlenka soukromého, vnitřního já navíc ztěžuje kolektivní akci, protože jakýkoli společný postup je pak vnímán jako ohrožení této vnitřní identity a individuality.