Nejchytřejší kluci v místnosti

Společnost Enron Corporation, kdysi dominantní americká firma v oblasti energetiky, komodit a služeb, se stala synonymem pro podvod, korupci a katastrofální zadlužení. Pád Enronu z výsluní je pravděpodobně nejskandálnějším obchodním příběhem naší doby: raketově rostoucí zisky nakonec vyústily v největší bankrot v dějinách USA.

Jak se ale respektovaná společnost dokáže vyšplhat na vrchol podnikatelského světa, aby se následně zhroutila do ekonomické tragédie? V tomto shrnutí se vrátíte do minulosti Enronu, seznámíte se s fascinujícími osobnostmi stojícími za tímto nechvalně proslulým skandálem a uvidíte, jak mohou chamtivost a podvod vést k tak dramatickému pádu.

Dozvíte se také, proč byli v Enronu vítáni egomaniaci a zrádci, jak byly mazaně konstruované finanční struktury používány k maskování skutečných dluhů a co se odehrávalo na uzavřených poradách vedení společnosti.

Myslíte si, že se historie opakuje? V roce 2001 to tak rozhodně vypadalo, když americký energetický kolos Enron vyhlásil bankrot. Zánik společnosti kvůli obrovským dluhům a podvodným obchodním praktikám připomínal problémy, které Enron zažil už o několik let dříve, v samotných začátcích.

V roce 1987, pouhé dva roky po svém vzniku, byl Enron už silně zadlužený. Společnost vznikla v roce 1985 sloučením dvou firem provozujících plynovody – Houston Natural Gas (HNG) a InterNorth. Inteligentní a ambiciózní Ken Lay převzal funkci generálního ředitele a v roce 1986 byla firma přejmenována na Enron.

Bohužel pro Laye se Enron velmi brzy ocitl ve vážných finančních potížích. Na začátku roku 1986 vykázala společnost za první rok ztrátu 14 milionů dolarů a v lednu 1987 už její úvěrový rating spadl na spekulativní, tzv. junk úroveň.

Co se stalo? Enron se pustil do nepoctivých obchodních praktik, které firmu přivedly na pokraj bankrotu, a největší problémy způsobovala konkrétní divize nazvaná Enron Oil. Ta ropu ani nevyráběla, ani neprodávala – pouze spekulovala na její cenu. A nejen to: ropní obchodníci navíc manipulovali s vykazovanými výnosy.

Uzavírali například obchody s fiktivními společnostmi, které jim umožnily vykázat obrovskou ztrátu na jednom kontraktu, aby ji následně „vyrovnali“ druhým kontraktem se stejnou výší zisku. Díky těmto umělým ztrátám mohli přesouvat výnosy z jednoho čtvrtletí do druhého.

Enron se snažil přesvědčit Wall Street, že dokáže vykazovat trvale rostoucí zisky – trend, který burza rychle odměňuje. Do roku 1987 však obchodní hra Enronu s ropou utrpěla na vysoce rizikových sázkách tak velké ztráty, že celá společnost stála na pokraji bankrotu.

Ken Lay byl ale připraven jednat. Ujišťoval analytiky na Wall Street, že jde jen o ojedinělý výkyv, který se už nebude opakovat. Jak dnes víme, právě tento typ podvodu a lehkomyslnosti byl ve skutečnosti pevně zakořeněn v samotné firemní kultuře Enronu.

Enron se z první krize dokázal vyhrabat, ale na konci roku 1988 se znovu ocitl v potížích. Hlavním problémem bylo, že neměl obchodní model, který by dokázal generovat stabilní a skutečné zisky. Enron doufal, že to vyřeší najmutím Jeffreyho Skillinga.

Skilling, bývalý konzultant společnosti McKinsey a absolvent Harvard Business School, nastoupil do Enronu v roce 1990 jako generální ředitel nové divize Enron Finance. Byl velmi bystrý a stal se hlavní hybnou silou proměny Enronu v úspěšnou firmu – alespoň na čas.

Nejprve Skilling přetvořil Enron v to, čemu říkal „Gas Bank“. Myšlenka byla jednoduchá: producenti plynu uzavřou smlouvu, že svůj plyn prodají Enronu, a ten následně uzavře smlouvy se zákazníky. Zisk Enronu tvořil rozdíl mezi tím, co platil producentům, a tím, co účtoval odběratelům. Skilling však viděl ještě další možnost, jak na těchto smlouvách vydělávat – začal s nimi obchodovat jako s komoditou.

Druhým krokem v jeho mistrovském plánu bylo přesvědčit Enron, aby přešel na účetnictví podle reálné hodnoty (mark-to-market). Zatímco tradiční účetnictví zaznamenává výnosy a zisky ze smlouvy postupně, jak peníze skutečně přicházejí, účetnictví podle reálné hodnoty zaúčtuje v den podpisu smlouvy celou odhadovanou hodnotu budoucích zisků.

Tím, že firma okamžitě vykáže všechny potenciální zisky, vypadá na papíře, jako by rychle rostla. To potěší spekulanty na Wall Street a cena akcií roste.

Skilling navíc vytvořil firemní prostředí, v němž byly „čisté mozky“ ceněny víc než odborné řízení a praktické zkušenosti. S oblibou říkal, že rád najímá „kluky se špičkami“ – pokud měl manažer jeden mimořádný talent, tedy „špičku“, Skilling ho přijal bez ohledu na jeho další nedostatky.

Výsledkem byla firma plná egomaniaků, sociálních outsiderů a zrádců – což Skillingovi nevadilo, pokud chytře plnili jeho zadání.

Je ale možné, aby se společnost dlouhodobě vezla na vlně úspěchu jen díky brilantnímu týmu obchodníků? V případě Enronu rozhodně ne.