Nedáno: Inteligence nově definovaná

Všichni rádi věříme, že umíme dobře přemýšlet. Představte si ale, že by vám odborníci řekli, že vůbec nejste inteligentní. Jaký děsivý pocit! Věřili byste jim? Pohřbili byste svůj sen jednou provždy napsat román, přesvědčeni, že někdo s podprůměrným IQ nikdy nemůže napsat nic hodnotného?

Pro vás to možná zůstane jen hypotetickým – i když stresujícím – myšlenkovým experimentem, ale každý den se něco podobného děje tisícům dětí. Je ale opravdu pravda, že tyto děti nikdy neuspějí?

To je jedna z mnoha otázek, na které se tato kniha snaží odpovědět. Dozvíte se také o počátcích testování inteligence, zjistíte, co odlišuje průměrného houslistu od skutečného mistra, a seznámíte se s radikálně novým způsobem uvažování o inteligenci.

Mimo jiné se dozvíte o dvou nositelích Nobelovy ceny, kteří nebyli považováni za nadané; proč může tvrzení dítěti, že je chytré, ve skutečnosti způsobit, že se bude vyhýbat náročným úkolům; a co vlastně dělá takzvaný Dream Director.

Lidé dříve považovali geny za jediný faktor, který určuje inteligenci a charakter člověka. Tento názor se v poslední době výrazně změnil, ale genetika stále hraje v lidské psychologii důležitou roli.

Geny skutečně ovlivňují určité osobnostní rysy, představují však jen malou část toho, co z nás dělá to, kým jsme. Dobrým příkladem je IQ. Nedávná studie zkoumající IQ analyzovala 500 000 genetických markerů u více než 3 500 účastníků. Vědci zjistili, že genetické markery vysvětlují zhruba 40 až 50 procent rozdílů ve výsledcích IQ testů, ale žádný jednotlivý gen nedokázal vysvětlit víc než malý zlomek této variability.

To přitom neplatí jen pro IQ. Mnoho lidských vlastností je polygenických, což znamená, že je utváří vzájemná součinnost celé řady genů. Geny jsou tedy důležité, ale prostředí, ve kterém se dítě vyvíjí, hraje stejně tak zásadní roli.

Představte si dvě děti, které nastupují do stejného ročníku základní školy. Jedno už umí dobře číst, zatímco druhé má se čtením potíže. Co se stane ve škole? Srovnají se jejich dovednosti? Ne, nesrovnají.

Dítě, které má náskok, bude pravděpodobně dál hodně číst a učit se, a časem se tak od druhého dítěte ještě více vzdálí. Získá bohatší slovní zásobu a je také pravděpodobnější, že si najde kamarády, kteří jsou rovněž pokročilými čtenáři.

Druhé dítě bude čelit opačné situaci. Pravděpodobně se bude cítit odrazené a může se od čtení dokonce úplně odvrátit: pokud jsou knihy spíš bojem než potěšením, přinášejí méně uspokojení. Jeho slovní zásoba se bude rozvíjet pomaleji.

Na konci školního roku tak obě děti velmi pravděpodobně budou v dovednosti čtení ještě dál od sebe než na jeho začátku.

První moderní IQ test vyvinul kolem roku 1900 Alfred Binet a tento test se rychle stal standardním měřítkem inteligence. V průběhu let se sice proměnil, ale dodnes vychází ze stejné základní logiky.

Krátce po jeho vzniku začaly francouzské školské úřady používat IQ testy k vyhledávání žáků s intelektovým postižením, aby „nezpomalovali“ ostatní. Binet se proti tomu ostře ohradil. Jeho záměrem bylo, aby test sloužil jako kvalitativní, nikoli kvantitativní nástroj, a stavěl se proti používání souhrnného IQ skóre.

Binetův původní test se skládal z 30 otázek, které měli žáci zodpovědět během 20 minut. Dnes se běžně používá několik různých IQ testů – často jako nástroj k nálepkování dětí a někdy dokonce k určování jejich vzdělávací dráhy.

V mnoha zemích se kariéroví poradci a psychologové spoléhají téměř výhradně na IQ při rozhodování, zda je dítě „učenlivě postižené“ nebo „nadané“. Pokud je označeno jako „pomalý žák“, bývá odrazováno od určitých předmětů a může být dokonce systematicky směřováno pryč od některých profesí.

IQ testy jsou přitom často méně spolehlivé, než se předpokládá. Děti obvykle dosahují různých výsledků v různých typech IQ testů. Autor se například setkal s dívkou jménem Brianna, která absolvovala tři testy a získala tři rozdílná skóre: od 105 (průměrná inteligence) po 125 (nadprůměr, pásmo nadání).

Výsledky se navíc mohou měnit i v čase. IQ skóre jedenáctiletého dítěte sice do jisté míry předpovídá jeho IQ ve 21 letech, ale s rozptylem až 20 bodů a pouze zhruba 68% pravděpodobností.

Celkově vzato by IQ testování mělo být používáno jen jako jeden z nástrojů pro posuzování inteligence. Existují i další klíčové faktory, které ovlivňují úspěch dítěte – například čas věnovaný cílenému procvičování a způsob, jakým dítě o učení přemýšlí.