Nastavení na tvoření

Kreativita je často vnímána jako výjimečná vlastnost – dar, který je člověku buď dán do vínku, nebo se ho nikdy nedočká. A i když je pravda, že někteří lidé působí přirozeně kreativněji než jiní, je zavádějící myslet si, že kreativita je něco, co buď máte, nebo nemáte. Kreativita je směsicí různých rysů – některé jsou vrozené, jiné lze rozvíjet – a existuje mnoho technik, jak jejich růst podpořit a tím zvýšit vlastní tvořivost.

Právě o tom jsou tyto úryvky. Dozvíte se nejen, které vlastnosti nejvíce přispívají ke kreativitě, ale také jaké návyky a podmínky prostředí těmto vlastnostem pomáhají vzkvétat. Zjistíte mimo jiné, že Pablo Picasso rozhodně nepatřil k nejlépe organizovaným lidem, jak Carl Jung zvládal emoční obtíže a proč může trauma paradoxně přispět k vašemu osobnímu růstu.

Odvaha je fascinující. Ať už jde o ikonoklastu typu Kurta Cobaina, nebo inovátora, jakým byl Steve Jobs, přitahují nás lidé, kteří porušují či přetvářejí pravidla. Co ale přesně dělá tyto rebely tak přitažlivými?

Neexistuje jediný faktor, který by vysvětlil kreativní mysl. V šedesátých letech 20. století psycholog Frank X. Barron zkoumal řadu slavných tvůrčích osobností a dospěl k závěru, že úspěšná kreativita nemá jeden zdroj. Dlouho se předpokládalo, že mezi IQ a kreativitou existuje příčinný vztah, ale Barronovy výsledky ukázaly, že „mozková síla“ je jen jedním z mnoha přispívajících faktorů.

Kreativní mysl je navíc často plná paradoxů. Skupina spisovatelů například dosahovala nadprůměrných výsledků v testech psychopatologie a duševních poruch, zároveň však vykazovala i nadprůměrnou úroveň celkového duševního zdraví. Tato mentální koláž paradoxů a protikladů – „neuspořádanost“ kreativní mysli – se odráží i v neorganizovaných pracovních návycích tvůrčích lidí.

Když Pablo Picasso pracoval na Guernice, jednom ze svých nejznámějších děl, neřídil se žádným pevným plánem. Improvizoval, neustále přepracovával a přehodnocoval, a cestou tak „plýtval“ obrovským množstvím úsilí. Některé jeho rané skici se v konečném obraze objevují, jiné byly znovu a znovu přepracovávány, až nakonec zcela zmizely.

Místo aby si kreativní lidé stanovili harmonogram a striktně se ho drželi, jako by se řídili plánem, který jim diktuje samotná práce. Jak poznamenává psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, kreativci nejsou vedeni rigidní strukturou, ale spíše požadavky svého oboru a tím, jak s ním v průběhu práce vstupují do interakce.

Brilantní matematik, který posedle řeší zdánlivě neřešitelnou rovnici; geniální romanopisec, který píše až do úsvitu; výstřední malíř, jenž horečně cáká barvy na plátno. Tyto stereotypní obrazy umělců z filmu a literatury mohou působit trochu směšně a otřepaně. Kvalita, kterou však všichni sdílejí – tvůrčí vášeň – je zcela reálná.

Odkud se tato vášeň bere? Většina kreativních lidí prochází takzvaným krystalizujícím zážitkem. V určitém okamžiku života se ponoří do tvůrčí činnosti, která je zasáhne tak hluboce, že se stane součástí jejich identity.

Proslulá violoncellistka Jacqueline du Pré měla vždy vášeň pro hudbu a její talent byl nepopiratelný – už v dětství recitovala říkanky a zpívala koledy. Její krystalizující zážitek přišel ve čtyřech letech: když poprvé uslyšela violoncello, obrátila se na matku a řekla: „To je ten zvuk, který chci vytvářet.“

Po takovém okamžiku jsou kreativní lidé poháněni tím, co vývojová psycholožka Ellen Winner nazývá „vášní pro mistrovství“, tedy touhou svůj obor skutečně ovládnout. Ta je žene k intenzivnímu a dlouhodobému úsilí o dosažení jejich cílů.

Americká psycholožka Martha J. Morelock po studiu mimořádně kreativních dětí dospěla k závěru, že mozek tvůrčích jedinců doslova prahne po zapojení do oblasti jejich vášně. Kreativci se dokážou soustředit s takovou intenzitou proto, že toto zaujetí potřebují – podobně jako tělo potřebuje jídlo a kyslík. Neochvějná oddanost, nutná pro tvůrčí úspěch, proto pro ně není tak vyčerpávající, protože uspokojuje hlubokou neurologickou potřebu.

V jedné dlouhodobé studii E. Paul Torrance zjistil, že osobní vášeň se často formuje už v dětství. Když děti ve studii nastoupily do základní školy, mnohé z nich už měly jasně vyhraněný zájem, který obvykle přetrvával – nebo se dokonce prohluboval – i v dospělosti. Torranceova studie také ukázala, že dětská vášeň často vede k dospělé kreativitě. Ti, kteří byli v dětství akademicky úspěšní, ale neměli žádnou osobní vášeň, měli menší pravděpodobnost dosáhnout tvůrčího úspěchu než ti, kteří svůj obor lásky objevili už v raném věku.